Článek
Slavný cyklista má asistenci motorky, viděl jsem to na vlastní oči. A přísahám, že to nebyl žádný halucinogenní záchvat z přemíry ionťáků a energetických gelů. Stál jsem u silnice, koukal na peloton, tleskal, fotil, dojímal se nad lidskou výdrží… a pak jsem si všiml té motorky.
Nejdřív jsem si myslel, že jde o klasický doprovod. Kamera, rozhodčí, fotograf, někdo z ochranky. Jenže ta motorka jela podezřele blízko. A ten slavný cyklista – říkejme mu třeba Leo Král – se podezřele držel přesně v její stopě. Jako když si dítě schová hlavu za mámu, aby nemuselo do větru.
Vítr nefoukal. Vítr zmizel.
Leo jel, jako by ho někdo vypnul z reality. Zatímco ostatní závodníci vypadali, že právě prodali duši ďáblu výměnou za další kilometr, on si v klidu upravoval brýle a tvářil se, že by u toho zvládl ještě natočit reklamu na minerálku.
Motorka před ním tvořila dokonalý aerodynamický štít. Takovou mobilní kapsli bez odporu vzduchu. Technicky vzato nic nelegálního. Prakticky vzato cyklistický ekvivalent jízdy v závětří za kamionem.
A já to viděl. Na vlastní oči. Z pěti metrů. Dokonce jsem slyšel, jak někdo vedle mě říká:
„Ty vole, ten jede jak v tunelu.“
Ano. Protože jel v tunelu. Motocyklovém.
Oficiálně se tomu říká „náhodná situace v závodním provozu“. Neoficiálně se tomu říká „pomoc, o které se nemluví“. A úplně neoficiálně je to prostě motorová asistence pro bohy silnice.
Nejvtipnější na tom bylo, že komentátor v televizi zrovna mluvil o tom, jak Leo „neuvěřitelně bojuje s větrem“. Kdyby bojoval s větrem, tak by mu museli dávat kyslík. Místo toho jel jak na elektrickém pásu ve fitku.
Motorka brzdila, zrychlovala, kopírovala každý jeho pohyb. Když se Leo zvedl ze sedla, motorka zpomalila. Když si sedl, motorka zrychlila. Dokonalá symbióza. Skoro romantická.
Cyklista a motorka. Moderní verze krásky a zvířete.
V tu chvíli mi došlo, že profesionální cyklistika je vlastně hrozně poetická. Navenek příběh o lidské vůli, potu, dřině a bolesti. Uvnitř šachová partie plná maličkých výhod, šedých zón a „náhod“, které se dějí podezřele často těm největším hvězdám.
Když to dělá neznámý jezdec, je to skandál.
Když to dělá slavný cyklista, je to „souhra okolností“.
Po dojezdu etapy samozřejmě všechno popřeli. Motorka tam prý byla kvůli bezpečnosti. Jezdec prý neměl žádnou výhodu. Záběry prý klamou. Perspektiva prý zkresluje. A já jsem prý jen závistivý amatér, co nerozumí profesionálnímu sportu.
Ano. A kouzelník taky nikdy netahá králíka z klobouku, jen nám špatně funguje zrak.
Nejlepší na tom je, že fanoušci to stejně obhajují. Protože když fandíš hrdinovi, tak mu odpustíš skoro všechno. Doping? Smůla v testech. Asistence motorky? Náhoda. Podezřelé výkony? Genetika.
Až jednou slavný cyklista dojede do cíle v autě, pořád se najde někdo, kdo řekne, že jen „šetřil energii na finiš“.
Od té doby, co jsem to viděl, koukám na cyklistiku jinak. Už nevidím jen svaly a pot. Vidím logistiku, taktiku, kamery, motorky, vysílačky, manažery a PR oddělení, které dokáže z motorové pomoci udělat heroický příběh o boji s osudem.
A hlavně vidím jednu věc:
Nejtěžší v profesionálním sportu není vyhrát.
Nejtěžší je vypadat, že jsi vyhrál úplně sám.
I když ti celou dobu pomáhá motorka. A někdo jako já stojí u silnice a říká si:
„Já to fakt viděl. A nikdo mi to nevezme.“
