Článek
Jedou. Vysoko. Důstojně. Nad věcí. Nad ostatními. Nad fyzikou. SUV je dnes víc než auto. Je to vyvýšené stanoviště městského bojovníka. Obrněný transportér ega. Mobilní pevnost, z níž se vede válka o pruhy, přednosti a pocit důležitosti.
Jako cyklista jsem si všiml jednoho pravidla: čím větší auto, tím menší tolerance. SUV hrdina nejezdí. SUV hrdina dobývá. Každý kruhový objezd je strategická operace. Každé zúžení vozovky je test odvahy. Každý cyklista je nepřátelský průzkumník, kterého je nutno předjet, obklíčit a ideálně psychologicky zlomit.
Vidím ho už z dálky. Chromová maska připomíná rozzuřeného sumce. Denní svícení svítí jako výslechová lampa. Sedí vysoko, obě ruce na volantu, pohled vpřed, výraz „já to tady řídím“. A někde hluboko uvnitř ho pálí jedna zásadní myšlenka: ta silnice je malá. Pro nás oba.
Když jedu u kraje, držím si svou linii, nepřekážím víc než tramvajové koleje. Ale pro SUV hrdinu je moje existence osobní útok. On potřebuje prostor. Šířku. Respekt. A hlavně pocit, že jede první. I kdyby jel třicet v koloně.
Nejvíc mě baví jejich boj o zúžený úsek. Dvě auta, jeden pruh, já mezi tím jako civilista v dokumentu o přírodních katastrofách. SUV hrdina zrychlí. Ne proto, že musí. Ale protože může. Protože jeho kapota je delší než moje kolo. Protože jeho kola mají větší průměr než moje sebeúcta po třetím těsném předjetí.
Je to fascinující psychologie. Muž v SUV, který nikdy neopustí asfalt, nikdy nepojede po poli, nikdy nepojede přes brod. Jeho největší off-road je retardér u školy. Ale přesto sedí jako velitel expedice Dakar, připraven bránit svou pozici proti cyklistovi s bidonem a zpoceným dresem.
A pak je tu parkování. SUV hrdina hledá místo s intenzitou archeologa. Objíždí blok třikrát. Když ho najde, zaparkuje tak, že zabere čáru, kus chodníku a mentální prostor všech kolem. A já si říkám: možná proto bojuje o silnici. Protože ví, že boj o parkování teprve přijde.
Na semaforu stojíme vedle sebe. On nade mnou, já pod ním. Doslova. Jeho okno je ve výšce mé přilby. Kdybych si stoupl na pedál, možná bych mu viděl do interiéru. Ale většinou vidím jen odraz sebe sama v jeho dveřích. Malý cyklista vedle velkého auta. Moderní verze Davida a Goliáše, jen bez praku.
SUV hrdina miluje předjíždění na těsno. Je to jeho způsob, jak říct: „Vidíš? Mám víc plechu.“ Ten moment, kdy projede kolem mě s odstupem na šířku kreditní karty, je jako potřesení ruky mezi predátorem a kořistí. Jen s tím rozdílem, že já jsem si tenhle souboj nevybral.
A přesto se potkáváme znovu. Kolona. Červená. Město. Velký vyrovnávač testosteronu. Já si dojedu své tempo, on stojí o dvě auta dál. Dýchá, ťuká do displeje velikosti menší televize a čeká. A já přijedu vedle něj. Znovu.
Ten pohled je k nezaplacení. Ne nepřátelský. Spíš zmatený. Jak je možné, že jsem tu taky? Vždyť bojoval. Zrychloval. Zabíral prostor. A přesto jsme oba na stejné červené, pod stejným semaforem, ve stejném městě.
Možná je to celé jen o pocitu kontroly. SUV dává iluzi nadřazenosti. Sedím výš, vidím dál, jsem větší. Jenže silnice není bitevní pole. Je to sdílený prostor. A já, cyklista, nejsem invaze. Jsem jen další účastník provozu, který si vybral jiný způsob pohybu než spalování fosilního ega.
Neříkám, že každý řidič SUV je hrdina asfaltové války. Ale ti, které potkávám, jako by měli v technickém průkazu poznámku: „Nutkání vyhrát neexistující závod.“
A tak jedu dál. On vedle mě. Občas přede mnou. Občas za mnou. Bojuje o silnici, jako by šlo o poslední parkovací místo v galaxii. A já si jen přeju, aby si jednou uvědomil, že to místo tu je pro všechny.
I pro mě. I pro něj. A dokonce i bez boje.
