Článek
Zelená neznamená bezpečí. Tuhle větu bych si nejradši nechal vytisknout na tričko a rozdával ji všem rodičům ve Zlíně. Protože pokud existuje místo, kde se definitivně rozpadla moje důvěra v dopravní systém, jsou to místní přechody pro chodce. Místa, která by měla být symbolem ochrany, se pro mě změnila v zóny permanentního stresu.
Bydlím ve Zlíně celý život. Není to žádná metropole, žádná dopravní džungle typu Praha nebo Brno. Spíš „pohodové město“, jak se rádo prezentuje. Zeleň, kopce, rodinné čtvrti, Baťovská architektura. Ideální místo pro děti. Aspoň na papíře. Ve skutečnosti je to město, kde mám každý den strach pustit dítě samotné přes silnici.
Poprvé se mi to stalo před školou. Stáli jsme na přechodu, čekali na zelenou. Klasika. Syn se těšil, že půjde první, protože „už to umí sám“. Naskočila zelená, udělali jsme dva kroky a auto odbočující doprava nám projelo těsně před nosem. Nezastavilo. Nezpomalilo. Jen pokračovalo, jako by tam žádný přechod neexistoval.
Syn se na mě podíval a řekl: „Tati, on měl červenou, že?“ A v té chvíli mi došlo, jak absurdní situaci vlastně vysvětluju. Ano, měl červenou. Ano, my jsme měli zelenou. A přesto jsme málem skončili pod koly. Jak tohle vysvětlit dítěti, aniž byste mu řekli, že pravidla jsou spíš doporučení než ochrana?
Od té doby se dívám na přechody úplně jinak. Už je nevnímám jako bezpečný prostor. Beru je jako rizikovou zónu. Zelená není signál „můžeš jít“. Je to jen upozornění: teď je pravděpodobnost, že tě někdo srazí, o něco menší. Ale rozhodně ne nulová.
Ve Zlíně je spousta křižovatek, kde auta odbočují přes přechod. Řidič má zelenou šipku, chodec má zeleného panáčka. Teoreticky má dát řidič přednost. Prakticky to znamená, že buď zastaví, nebo taky ne. A vy jako rodič stojíte na kraji silnice a přemýšlíte, jestli ten člověk za volantem vůbec ví, že existujete.
Zažil jsem už všechno. Auta, která projela na oranžovou, ale už dávno byla červená. Řidiče, kteří koukali do mobilu. Dodávky, které zastavily přímo na přechodu. Autobusy, které se rozjely, i když jsme už byli v polovině cesty. A nejhorší jsou ty pohledy. Ne omluvné. Ne vyděšené. Spíš podrážděné. Jako bych já, chodec s dítětem, byl ten, kdo zdržuje provoz.
Nejvíc mě děsí, jak rychle jsem si na ten strach zvykl. Už automaticky stojím krok zpátky od obrubníku. Držím syna pevně za ruku, i když má zelenou. Neříkám „pojď“, říkám „počkej, ještě se podívej“. A často čekáme, dokud se auta skutečně nezastaví. Ne dokud to tvrdí semafor.
Syn si toho všímá. Nedávno se mě zeptal: „Proč máme zelenou, když stejně musíme čekat?“ A to je otázka, na kterou neexistuje normální odpověď. Protože jediná upřímná odpověď zní: protože dospělí v autech nejsou spolehliví.
Ve Zlíně se hodně mluví o bezpečnosti, o dětech, o kvalitě života. Ale realita ulic je jiná. Doprava je pořád postavená tak, aby byla co nejplynulejší pro auta. Ne co nejbezpečnější pro lidi. Přechody jsou tam, kde se to hodí do plánku. Semafory blikají, značky stojí. Ale chybí to hlavní: respekt.
Zajímavé je, že když se stane nehoda, mluví se o chybě chodce. Nepozornost. Sluchátka. Mobil. Špatný odhad. Jen málokdy se mluví o tom, že systém nutí lidi neustále riskovat. Že děti mají přecházet silnice, kde se odbočuje ve čtyřech pruzích. Že senioři mají stihnout zelenou za deset vteřin. Že rodiče mají věřit, že někdo v autě dá přednost, protože „by měl“.
Začal jsem si představovat, jak by to vypadalo, kdyby se role obrátily. Kdyby auta musela čekat na chodce. Kdyby se u škol skutečně zpomalovalo. Kdyby přechod nebyl jen namalovaná zebra, ale fyzická překážka, která donutí auta brzdit. Najednou by to šlo. Najednou by byla zelená opravdu zelená.
Ale to by znamenalo ubrat pohodlí řidičům. Zpomalit. Omezit. A to je v českém městě skoro nemyslitelné. Auto je pořád posvátnější než člověk. Plynulost provozu je důležitější než pocit bezpečí dítěte.
Nejhorší na tom je, že strach se stává normou. Už se ani nepozastavuju nad tím, že se bojím pustit syna samotného přes přechod. Beru to jako fakt. Jako něco, co k rodičovství prostě patří. Stejně jako svačina nebo aktovka.
Jenže tohle by normální být nemělo. Normální by bylo, že když má dítě zelenou, může jít. Bez přemýšlení. Bez stresu. Bez rodiče, který mu svírá ruku jako poslední záchranné lano.
Ve Zlíně se bojím pustit dítě přes přechod. Ne proto, že by neumělo pravidla. Ale proto, že jsem pochopil, že pravidla tady nechrání slabší. Jen organizují provoz silnějších. A zelená? Ta už pro mě dávno neznamená bezpečí. Znamená jen další kolo ruské rulety. Tentokrát se silnicí místo revolveru.
