Článek
Když respektujeme tuto rovnováhu, najdeme střed, kde má své místo práce i odpočinek, sociální život i samota, hojnost i střídmost.
Práce a odpočinek
Práce dává smysl a naplňuje nás, ale jen tehdy, když ji vyvážíme odpočinkem. Odpočinek není ztrátou času, je to návrat k sobě, načerpání sil a prostor, kde může v klidu dozrávat to, co jsme zaseli. Mnohdy jsme vedeni k tomu, abychom stále „produkovali“, abychom dokazovali svou hodnotu výkonem. Jenže člověk není stroj. Naše mysl i tělo jsou stvořeny pro rytmus – stejně jako den střídá noc a po zimě přichází jaro, i v našem životě má mít prostor práce i klid. Pokud tuto rovnováhu nerespektujeme, ztrácíme radost z práce, vyčerpáváme se, a nakonec ani výsledky nestojí za námahu, kterou jsme do nich vložili. Odpočinek má navíc různé podoby. Někdy to může být krátká chvíle ticha uprostřed dne, jindy odpoledne strávené v přírodě, nebo celý den, kdy odložíme povinnosti stranou a dopřejeme si čas jen pro sebe a své blízké. Křesťanská tradice slaví sváteční den. Je to součástí desatera. Jeden den v týdnu, kdy se pracovat nemá. Ne proto, že by práce byla špatná, ale proto, aby člověk nezapomněl, že je víc než jen součást pracovního kolotoče. Odpočinek není lenost. Lenost je útěk od povinností, zatímco odpočinek je vědomý návrat k rovnováze.
Sociální život a samota
Člověk je stvořen pro vztahy. Od prvního okamžiku svého života potřebujeme druhé. Rodinu, přátele, komunitu, do kterého patříme. Sdílení s ostatními nás obohacuje, učí nás lásce, spolupráci a schopnosti vidět svět i jinýma očima. V přítomnosti druhých zakoušíme radost, smích, podporu a vědomí, že na své cestě nejsme sami. Otevíráme své srdce a přijímáme druhé takové, jací jsou. Společenský život je tak školou trpělivosti, odpuštění, ale i hluboké radosti z přátelství a lásky.
Zároveň však existuje i druhá strana mince. Tou je samota. Stejně jako nemůžeme dýchat jen nádech, ani náš život nemůže být jen neustálým společenským kontaktem. Potřebujeme chvíle, kdy se stáhneme do ticha, kdy utichne hluk kolem nás i v nás. V tichu slyšíme své vlastní myšlenky, poznáváme své touhy a obavy. A právě tehdy, když nejsme rozptylováni vnějšími hlasy, můžeme zaslechnout i vnitřní hlas, který k nám mluví a vést dialog odpovídající na naše interní otázky.
Mnozí se samoty bojí, protože v ní vyplouvají na povrch věci, které jinak potlačujeme. Ale právě v ní se učíme přijímat sebe sama. Samota nás zklidňuje, posiluje a připravuje na to, abychom se mohli vracet zpět mezi lidi s otevřenějším srdcem. Společenský život a samota se tedy nevylučují, ale doplňují. Potřebujeme druhé, abychom rostli ve vztazích a lásce. A potřebujeme i samotu, abychom rostli v hloubce a moudrosti. Když si dopřejeme obojí, nacházíme rovnováhu.
Dopřávání si a žít skromně
Život má chvíle hojnosti, radosti a oslav. Oslavy narozenin, svátků nebo jen prosté chvíle, kdy si dopřejeme něco výjimečného, dávají životu barvy a radost. Učí nás, že je v pořádku zakusit krásu, sdílet hojnost a přesto být vděční za to, co máme. Dopřávání si není hříchem, ale uznáním toho, že život je také dar, který má být prožitý s radostí.
Na druhé straně stojí skromnost. Ta je o schopnosti vážit si maličkostí a nelpět na přebytku. Skromnost je klíčem k vnitřní svobodě. Když nepotřebujeme stále víc a víc, učíme se být šťastní s tím, co je. Je to umění žít jednoduše, vidět krásu v prostých věcech a být vděčný i za to, co by jiní považovali za samozřejmé. Dopřávání si a skromnost se vzájemně doplňují. Pokud bychom žili jen ve střídmosti, život by mohl ztratit radost. Pokud bychom se naopak oddávali jen požitkům, snadno bychom zapomněli, co je skutečná hodnota věcí.
Někdy si můžeme dopřát slavnostní hostinu, jindy se spokojit s obyčejným chlebem. V obou případech však jde o postoj srdce, zda jíme s radostí a vděčností. Skromnost nás vede k tomu, abychom neplýtvali, abychom se dokázali uskromnit ve prospěch druhých, zatímco dopřávání si nás učí slavit, sdílet a přijímat život v jeho celé kráse. V každodennosti jde najít tiché štěstí a v mimořádných chvílích dokážeme s upřímnou radostí oslavovat. A právě v té rovnováze se rodí skutečný pokoj.
Závěr
Život není závod, kde musíme neustále vydávat energii. Je to cesta, na které hledáme rovnováhu mezi činností a odpočinkem, mezi otevřeností vůči druhým a chvílemi ticha, mezi radostí z hojnosti a krásou střídmosti. Kdo se snaží žít jen v jednom extrému, brzy pozná vyčerpání, nespokojenost nebo prázdnotu.
Každý den je proto dobré vědomě zakomponovat chvíle klidu. Nemusí to být dlouhé hodiny. stačí pár minut, kdy se nadechneme, zastavíme a poděkujeme za to, co máme. Tyto malé okamžiky ticha se stávají pramenem, ze kterého můžeme čerpat sílu do další práce i do vztahů s druhými.
Žít v rovnováze neznamená mít všechno dokonale vyvážené každou minutu. Znamená to umět naslouchat svému nitru, vnímat, kdy je čas se rozdat, a kdy je čas se stáhnout a načerpat sílu. Znamená to důvěřovat tomu, že pro každou fázi života existuje správný čas.
