Článek
To, že jsem se chtěla vdávat, jsem věděla už před pár lety. Netoužila jsem po tom hned, ale ve vizi budoucnosti jsem se viděla vdaná s rodinou a manželem, kterému budu pyšně stát po boku a on mně. Sama jsem se v dospělosti účastnila asi deseti svateb. Každá byla jiná. Jedna venkovní, jedna u novomanželů doma na zahradě, tři z nich v zahraničí. Většina obřadů byla civilních a dva z nich církevní.
Bohužel ne každému páru to v životě vyšlo a stihli se rozvést, a u toho i někoho dalšího. Jsem z rodiny, kde rozvod nebyl nikdy téma. U nás ani u našich blízkých… Hezké to je, s tím naprosto souhlasím. Klade to na člověka ale taky velké očekávání. Prošla jsem si několika rozchody. Dvěma, co mě poznamenaly. To, že jsem si nemohla už nějakou dobu najít vhodného partnera pro život, ve mně vyvolávalo otázky jako: „Chceš se vážně vdávat, když vidíš, že to nemusí dobře dopadnout?“ Okolí tomu nepřidávalo. Každého zajímalo, kdy už budu mít svatbu a děti. Proč jsem se ve svém věku už nerozhoupala a na co čekám. Upřímně, byla jsem sama sobě vděčná za to, že jsem stále ještě svobodná, než už rozvedená.
Celé tohle moje vnímání se rychle ustálilo, když jsem potkala svého budoucího manžela. Nebylo to super vážné hned od začátku, ale s postupem několika málo měsíců jsem si začala být jistá, že je to ten pravý muž, který ke mně patří. O svatbě jsme se poprvé bavili asi po třech měsících randění. Čistě prakticky, zda vůbec svatbu v budoucnu chceme, kdy asi a jestli je pro nás důležité mít svatbu před dětmi. Samozřejmě, pro oba tomu tak bylo. Ani jeden z nás nebyl z věřící rodiny. Hodnoty, které jsme oba vyznávali, se ale slučovali s životem křesťana, alespoň čistě v mezilidské rovině: chovat se hezky jeden k druhému, pomoct slabším a starším, nelhat, nekrást, nepodvádět, být tu pro svou rodinu a posilovat společenské vazby. Rádi jsme při každé možné příležitosti navštívili kostel, katedrálu nebo chrám. Vždyť přece když člověk jede na výlet do Paříže, Bruselu nebo Florencie, tak se tomu ani vyhnout nemůže.
Kdykoliv jsme se bavili o svatbě, chtěli jsme jí dát hluboký význam. Civilní obřad je vesměs jen papírování, bez slibů, bez osobní roviny. Stačí říct ANO a o jeho zrušení je možné zažádat kdykoliv chcete. Církevní obřad je oproti tomu duchovní rituál, který spojí dva lidi navždy. Rozvody církev neuznává. I když sňatek posléze zruší stát úředně, v církvi opravdu platí až do smrti.
Pro dva dospělé nepokřtěné lidi není možné mít svatbu v kostele. Podmínkou je křest. Přijmout křest je obrovská zodpovědnost, proto jsme se začali více zajímat i o ostatní aspekty víry. Na mši jsme byli párkrát na Vánoce a Velikonoce, ale význam a modlitby jsme v tuto dobu neznali. Přitom právě liturgie v sobě nese hloubku a krásu, která dává manželství smysl. Začali jsme tedy objevovat jednotlivé části Písma, mše a jejich význam. Najednou jsme viděli, že nejde jen o tradici, ale o cestu, která člověka vede k pokoře, vděčnosti a opravdové radosti, a v průběhu života i manželství dodává společného jmenovatele. Postupně jsme si uvědomovali, že přijetí křtu není jen formální podmínkou pro svatbu, ale vstupní branou do nového způsobu smýšlení o životě. Je to rozhodnutí, které proměňuje vztah i mezi námi dvěma.
Když jsme se rozhodli, že se na tuto cestu vydáme, začali jsme ji vnímat jako dar. Najednou už nešlo jen o svatbu samotnou, ale o přípravu, která nám otevřela nové obzory. Mše, modlitby i rozhovory s farářem nám ukázaly, že manželství není jen o nás dvou jak jsme byli doteď zvyklí, ale i o duchovní rovině.
Pro mě osobně má církevní sňatek význam v jistotě, že slib, který jsme si dali, nebude možné jen tak vzít zpět. Je to závazek, který stojí nad momentálními emocemi a proměnlivostí okolností. Je to vědomé ANO nejen partnerovi, ale i vyšším hodnotám, které nás přesahují.
A tak se z touhy po svatbě stala cesta k víře. Z jednoduchého přání být vdaná se zrodilo rozhodnutí stát se manželkou až do smrti. A vím, že právě tohle je základ, na kterém chci svůj život i naše manželství dál stavět.
