Článek
Tamara byla milá.
Věděla to o sobě, protože jí to lidé říkali často. A věřila jim. Věřila slovům, i když byla prázdná, věřila úsměvům, i když byly naučené. Věřila, že když někdo řekne „myslím to dobře“, tak to tak opravdu je.
Právě tahle její vlastnost ji bolela nejvíc.
-
Probudila se ještě před budíkem. Ne proto, že by byla odpočatá, ale proto, že její hlava nikdy nespala. Ležela na zádech a dívala se do stropu. V mapách prasklin a stínů hledala vzory. Vždycky tam nějaké byly. Někdy připomínaly obličeje. Někdy značky. Někdy varování.
Byt byl tichý. Až podezřele tichý.
„Teď mlčí,“ ozvalo se.
Hlas nebyl cizí. Nebyl ani její. Byl prostě… přítomný.
Tamara se pomalu posadila. Každý pohyb dělala opatrně, jako by se někdo mohl dívat. Vlastně – určitě se někdo díval. Kamery nebyly vidět, ale to přece neznamenalo, že tam nejsou. Pavel byl chytrý. A jeho kamarádi taky. Uměli věci. Technické věci.
Byla to hra. Musela to být hra.
Krutá, promyšlená, dlouhá hra.
„Zkouší tě,“ řekl jiný hlas.
„Chceš vědět, kdo vyhraje?“
Tamara si přitáhla kolena k hrudi. Přesvědčovala sama sebe, že je v bezpečí. Že Pavel ji miluje. Že by jí neublížil. Jenže pak si vzpomněla na ty pohledy. Na to, jak se někdy s kamarády odmlčeli, když přišla do místnosti. Jak se usmáli, jako by něco věděli.
Oči jí sjely k nočnímu stolku. Tam leželo to jediné, co dokázalo ztišit chaos. Ne navždy. Jen na chvíli. Na malou, falešnou pauzu od světa, který byl příliš ostrý.
Věděla, že to není řešení.
Ale bylo to ticho.
„Pomůže ti to,“ šeptal hlas.
„Aspoň dneska.“
Tamara zavřela oči. Ne proto, že by chtěla spát, ale proto, že už bylo příliš těžké rozeznat, co je skutečné a co je jen další tah ve hře.
A někde hluboko v sobě – velmi hluboko – cítila strach, že pravda je horší než cokoliv, co si dokáže představit.
