Článek
Bydlím v paneláku už čtyřicet let. Pamatuju doby, kdy si děti hrály s gumou, skákaly panáka a maximální hluk byl, když se někdo rozbrečel, že mu někdo sebral kuličku. Dneska? Dneska to vypadá, jako by se tam natáčel akční film.
Hřiště pod okny je nově zrekonstruované. Barevné, moderní, gumová podlaha, prolézačky, houpačky, skluzavka. Krásné. Jenže od té doby se tam nahrnuly všechny děti z okolí. A s nimi i jejich hlasivky.
Já si v pět odpoledne pustím seriál. To je můj rituál. Kafe, sušenka, nohy na stolek, svět vypnutý. Jenže v momentě, kdy se na obrazovce objeví hlavní hrdina, ozve se zvenku:
„JÁ TĚ ZABIJUUU!“
„TO BYL FAUL!“
„MAMÍÍÍ, ON MĚ KOPNUL!“
A po dramatickém dialogu na obrazovce následuje zvuk míče, který narazí přímo do mé zdi. Taková rána, že mám pokaždé pocit, že se mi sesype knihovna.
Zkoušela jsem zavřít okno. Jenže pak se doma udělá takové vedro, že mám pocit, že sleduju seriál v sauně. Zkoušela jsem zvýšit hlasitost televize. Jenže to už pak slyším víc dabéra než vlastní myšlenky. Zkoušela jsem sluchátka. Ale to už je vrchol. Já doma, ve vlastním bytě, a musím se izolovat, protože venku řve cizí potěr.
Jednou jsem to nevydržela. Otevřela jsem okno a slušně, opravdu slušně, jsem zavolala:
„Děti, prosím vás, nemohli byste být trochu tišeji?“
Odpověď?
„BUĎ TICHO, BABI!“
Tak jsem okno zavřela. Pomalu. Důstojně. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že svět se definitivně zbláznil. Já jsem vychovaná tak, že kdybych takhle promluvila na cizí dospělou osobu, moje matka by mě teleportovala domů pohledem.
Dneska? Dneska si dítě dovolí na cizí babičku zařvat, jak na kamaráda u počítače.
Nejhorší je, že rodiče sedí na lavičkách a koukají do mobilů. Dítě řve, hází kameny, leze po zábradlí, skoro spadne pod auto, a rodič? Nic. Maximálně zvedne hlavu a řekne:
„Zlato, buď opatrný.“
To je všechno. Žádné „neřvi“, žádné „chovej se slušně“, žádné „tady nejsi sám na světě“.
Já si někdy připadám jak poslední přeživší z planety Slušnost.
Minulý týden jsem měla opravdu krizový stav. V seriálu se konečně řešila velká zápletka, hlavní hrdinka se měla dozvědět pravdu o svém muži, a v tom venku začal někdo pískat na píšťalku. Ale ne jednou. Deset minut v kuse. Jako kdyby tam trénovali rozhodčí na fotbalové mistrovství.
Já už jsem si regulérně řekla nahlas:
„Tak dost.“
Vzala jsem pantofle, vyšla ven a šla k hřišti. Stála jsem tam jak učitelka v důchodu a řekla:
„Děti, prosím vás, nemohli byste si pískat jinde? Tady bydlí lidi.“
Jedna holčička se na mě podívala a řekla:
„A my jsme co, duchové?“
No, v tu chvíli jsem pochopila, že jsem prohrála. Že tohle už není generace, kterou se dá vychovávat pohledem nebo větou. Tohle je generace, která má argumenty, sebevědomí a nulový respekt k cizím nervům.
Takže teď žiju v režimu tichého boje. Každý den doufám, že bude pršet. Každý den se raduju, když je zima. Každý den tajně fandím, když jsou děti nemocné a zůstanou doma. To je můj nový morální kompas.
A víte, co je na tom nejhorší? Že já jim vlastně nic zlého nepřeju. Já nechci, aby byly smutné. Já jen chci, aby byly tišší. O tři decibely. O pět. O tolik, abych slyšela, co v tom seriálu říkají, aniž bych měla pocit, že žiju uprostřed cirkusu.
Kde je dneska slušnost? Asi na stejném místě jako pevné telefonní linky, psané dopisy a děti, které se uměly bát cizích dospělých.
A tak tu sedím, koukám na televizi, venku řev, doma nervy, a říkám si: možná jsem stará. Možná jsem protivná. Možná jsem z jiného století.
Ale jedno vím jistě. Až jednou tyhle děti vyrostou a pod jejich okny budou řvát další děti, tak si na mě vzpomenou. A v tu chvíli budu já, někde v důchodu, konečně mít klid. Protože karma je zdarma. A velmi hlučná.
