Článek
Dřív jsem si myslela, že výlet je jednoduchá věc. Člověk se rozhodne, kam pojede, sbalí pár věcí, sedne do auta a vyrazí. Když má dítě, počítá s nějakou tou svačinou, náhradním oblečením a možná i s oblíbenou hračkou. Já ale jako máma autistického syna plánuji mnohem víc. Než vůbec řeknu, že někam pojedeme, v hlavě si procházím desítky možných situací. Zajímá mě, kolik tam bude lidí, jaký hluk nás čeká, jestli bude možné si někde odpočinout a hlavně kudy můžeme rychle odejít.
Pro někoho je to možná přehnané. Pro mě je to způsob, jak dát synovi šanci užít si den bez zbytečného stresu. Vím totiž, že prostředí, které ostatní považují za příjemné a zajímavé, může být pro něj náročné. Hlasité rozhovory, děti pobíhající kolem, hudba z reproduktorů, pípání pokladen nebo ozvěna v uzavřeném prostoru. To všechno se může postupně nasčítat. A někdy stačí jediný nečekaný zvuk, aby se z příjemného výletu stal boj o klid.
Když vybírám místo, nehledám jen to, co by se nám mohlo líbit. Prohlížím si fotografie, čtu informace o návštěvnosti a otevírací době, přemýšlím, jestli bude lepší vyrazit hned ráno nebo až později. Zajímá mě, jestli je poblíž klidnější prostor, kam se můžeme schovat před ruchem. Jestli se dá sednout venku, jestli je možné odejít bez dlouhého čekání a jestli se v případě potřeby dostaneme rychle k autu.
Možná to zní, jako bych místo výletu plánovala evakuační cvičení. Jenže právě možnost rychle odejít mi často dovolí vůbec někam vyrazit. Když vím, že nejsme uvěznění v přeplněném prostoru, jsem klidnější já i syn. Nemusím za každou cenu vydržet do konce programu. Nemusíme dokončit prohlídku ani čekat na atrakci, na kterou jsme se těšili. Když vidím, že je toho na něj moc, můžeme změnit plán.
Nejtěžší bývá vysvětlit to lidem kolem nás. Někdo nechápe, proč přijedeme na místo a po dvaceti minutách zase odjíždíme. Jiný se diví, proč nechceme zůstat na akci, která se ostatním líbí. Občas slyším, že si syn musí zvykat, že nemůžeme pořád všechno přizpůsobovat jemu. Jenže já nechci, aby si výlet spojoval s nepříjemným zážitkem a pocitem, že musí vydržet něco, co je pro něj nesnesitelné.
Samozřejmě ne každý výlet vyjde podle plánu. Někdy je na místě mnohem více lidí, než jsme čekali. Jindy začne hrát hlasitá hudba nebo se objeví nečekaný program. Občas se změní počasí a my musíme zůstat uvnitř, kde je hluk a málo prostoru. V takových chvílích se snažím zachovat klid, i když sama cítím zklamání. Vím, že syn nepotřebuje mámu, která bude trvat na původním programu. Potřebuje někoho, kdo pochopí, že situace se změnila a že je v pořádku odejít.
Postupně jsem se naučila vnímat i drobné signály. Syn někdy ještě nic neřekne, ale vidím, že se začíná uzavírat do sebe, je neklidnější nebo přestává reagovat jako obvykle. Dřív jsem možná čekala, jestli se situace nezlepší. Dnes už vím, že je lepší udělat přestávku včas. Najít klidnější místo, nabídnout mu chvíli bez dalších podnětů nebo se prostě vrátit domů.
Někdy mě mrzí, že nedokážeme být spontánní jako jiné rodiny. Že nemůžeme jen tak odbočit na neplánovanou atrakci nebo zůstat někde déle, protože se nám tam líbí. I já bych si občas přála vypnout hlavu a nemyslet na hluk, davy a nejbližší východ. Zároveň ale vidím, že díky přípravě zvládneme mnohem víc, než bychom zvládli bez ní.
Naše výlety možná vypadají jinak, než jsem si kdysi představovala. Ne vždycky navštívíme všechno, co jsme chtěli, a někdy se vracíme domů dřív, než jsme plánovali. Ale když se syn cestou zpátky usmívá a vypráví mi o tom, co se mu líbilo, vím, že to mělo smysl. Pro nás totiž není nejdůležitější stihnout celý program. Důležité je, aby se syn cítil bezpečně a aby pro něj výlet nebyl zkouškou odolnosti.
Jako máma autisty jsem se naučila, že dobrý výlet nemusí být dokonalý ani dlouhý. Někdy stačí hodina na místě, kde je příjemně, není tam příliš lidí a máme možnost kdykoliv odejít. A jestli kvůli tomu musím předem prozkoumat každou cestu ven, zjistit, kde bývá největší hluk, a připravit si několik náhradních plánů, udělám to znovu. Protože klid mého dítěte je pro mě důležitější než jakýkoliv program.
