Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu trávit tolik času výběrem obyčejného trička. Dříve jsem oblečení vybírala hlavně podle toho, jestli se mi líbilo, jestli bylo pohodlné a zda synovi dobře sedělo. Jenže postupně jsem zjistila, že u nás to tak jednoduché nebude. Můj autistický syn dokázal odmítnout oblečení kvůli něčemu, čeho bych si já sama možná vůbec nevšimla.
Někdy stačilo ráno vytáhnout čisté tričko ze skříně a celý začátek dne se změnil v náročnou situaci. Syn si ho oblékl, chvíli v něm vydržel a pak začal tahat za látku, kroutit se a protestovat. Vadil mu šev na rukávu, který se dotýkal kůže. Jindy mu překážela cedulka za krkem nebo lem ponožek. Některé oblečení odmítal hned, jak ho uviděl, protože už měl zkušenost, že mu v něm nebylo příjemně.
Zpočátku jsem tomu úplně nerozuměla. Zkoušela jsem mu vysvětlovat, že tričko je nové, čisté a že ho přece nic nebolí. Jenže právě v tom jsem se mýlila. To, co bylo pro mě obyčejné oblečení, mohlo být pro něj zdrojem velmi nepříjemných pocitů. Šev, který já skoro nevnímám, mohl na jeho kůži působit tak rušivě, že se nedokázal soustředit na nic jiného.
Nejtěžší bylo, že okolí často nechápalo, proč kvůli oblečení vzniká takový problém. Slýchala jsem poznámky, že si syn příliš vybírá, že by si měl zvyknout nebo že mu přece nemůže vadit každé tričko. Někteří lidé měli pocit, že mu příliš ustupuji. Jenže oni neviděli, co se děje ve chvíli, kdy se ho látka dotýká. Viděli jen dítě, které odmítá obléct připravené oblečení.
Pamatuji si rána, kdy jsme potřebovali odejít a já měla pocit, že už nemáme čas zkoušet další možnosti. Syn ale stál uprostřed pokoje, tahal za rukávy a dával najevo, že tohle oblečení nesnese. Zkoušela jsem jiné tričko, potom další. Někdy pomohlo obrátit oblečení naruby, jindy odstranit cedulku nebo vybrat úplně jiný materiál. Občas jsme ale museli začít znovu a smířit se s tím, že odchod se jednoduše opozdí.
Časem jsem pochopila, že nemá smysl ho nutit, aby vydržel něco, co je mu skutečně nepříjemné. Nejde o rozmar ani o snahu rozhodovat za každou cenu. Jeho smyslové vnímání funguje jinak a některé doteky mohou být mnohem intenzivnější, než si dokážu představit. Když mu říkám, že šev přece není problém, nijak mu tím nepomáhám. Naopak může mít pocit, že mu nevěřím.
Začala jsem proto oblečení vybírat jinak. Všímám si materiálu, střihu, vnitřních švů i cedulek. Některé značky a typy oblečení už raději nekupuji, protože vím, že by je syn pravděpodobně nesnesl. Když najdeme něco, co mu vyhovuje, často pořídím více stejných kusů. Možná to někomu připadá zvláštní, ale pro nás je to velká pomoc. Nemusíme každé ráno znovu řešit, jestli se podaří najít něco, co nebude vadit.
Přesto se někdy setkávám s nepochopením. Když syn odmítne oblečení před návštěvou nebo nechce nosit něco, co mu někdo koupil, musím vysvětlovat, že nejde o nevděk. Vím, že lidé často vybírají oblečení s dobrým úmyslem, ale ani krásný dárek není užitečný, pokud ho dítě nedokáže nosit. Raději bych měla několik obyčejných triček, ve kterých se syn cítí dobře, než plnou skříň krásných věcí, které zůstávají nepoužité.
Někdy mě mrzí, kolik energie musíme věnovat věcem, které ostatní vůbec neřeší. Oblékání by mělo být běžnou součástí dne, ale u nás se z něj občas stává samostatný úkol. Přesto už se nesnažím za každou cenu dosáhnout toho, aby syn nosil přesně to, co jsem mu připravila. Důležitější je, aby se cítil pohodlně a nemusel celý den bojovat s něčím, co ho neustále dráždí.
Přála bych si, aby lidé přestali podobné situace označovat za vymýšlení. To, že něco nevadí mně, ještě neznamená, že to nemůže být nepříjemné někomu jinému. A to, že nevidíme žádný problém na oblečení, neznamená, že ho dítě necítí.
Dnes už vím, že syn nepotřebuje slyšet, že si musí zvyknout. Potřebuje, abych mu věřila, když říká, že ho něco škrábe, tlačí nebo mu vadí. Někdy stačí vyměnit tričko, odstranit cedulku nebo najít ponožky s jiným zakončením. Pro ostatní maličkost. Pro něj obrovská úleva.
A právě v tom jsem se jako máma hodně změnila. Naučila jsem se, že pohodlí mého dítěte nemusí odpovídat představám okolí. Nemusím nikomu dokazovat, že jeho potíže jsou skutečné. Stačí, když budu naslouchat synovi a budu mu pomáhat najít způsob, jak se ve světě, který je pro něj někdy příliš intenzivní, cítit lépe.
