Článek
Když se řekne dětské hřiště, většina rodičů si představí veselé děti, smích, prolézačky a odpoledne strávené venku. I já bych si přála, aby pro nás byla návštěva hřiště takhle jednoduchá. Jenže můj syn má autismus a obyčejné hřiště pro něj někdy představuje mnohem větší výzvu, než by se na první pohled mohlo zdát.
Nejde o to, že by si nechtěl hrát. Naopak. Některé herní prvky ho dokážou nadchnout a u jedné oblíbené houpačky by vydržel dlouho. Problém nastává ve chvíli, kdy se kolem něj začne odehrávat příliš mnoho věcí najednou. Děti křičí, běhají různými směry, někdo se hlasitě směje, další pláče a z reproduktoru poblíž hraje hudba. Do toho se ozývá vrzání houpaček a bouchání kovových částí prolézaček. Zatímco ostatní děti to možná ani nevnímají, na syna se všechny tyto zvuky valí současně.
Proto si před návštěvou hřiště často vybírám dobu, kdy tam bývá méně lidí. Někdy vyrazíme dopoledne, jindy až později odpoledne. Ne vždycky se nám podaří odhadnout, kolik dětí tam bude, ale snažím se vyhnout nejrušnějším hodinám. I tak se může stát, že dorazíme na téměř prázdné hřiště a během několika minut se zaplní.
Syn má také rád určité pořádky. Když si vybere houpačku, chce na ní zůstat a nemusí pro něj být jednoduché přijmout, že se na ní chtějí vystřídat i ostatní děti. Ne vždycky dokáže pochopit, proč musí čekat nebo proč mu někdo vstoupil do prostoru, ve kterém si právě hraje. Snažím se mu situace vysvětlovat, ale někdy je pro něj těžké zpracovat moje slova ve chvíli, kdy už je okolí příliš rušné.
Občas se stane, že se jiné dítě přiblíží příliš rychle nebo mu vezme hračku, kterou si přinesl s sebou. Syn může reagovat hlasitě, odejít stranou nebo se rozplakat. Pro okolí to někdy vypadá jako obyčejná dětská hádka či vztek. Já ale vidím, že se v něm možná nahromadilo mnohem víc než jen zklamání z jedné hračky. Může být unavený z hluku, nejistý z nečekané změny a rozrušený z toho, že situace neprobíhá tak, jak očekával.
Nejtěžší jsou pro mě pohledy ostatních rodičů. Někdy mám pocit, že musím vysvětlovat každou synovu reakci. Proč nekonverzuje s ostatními dětmi, proč si hraje trochu jinak, proč nechce půjčit svou věc nebo proč najednou odcházíme. Ne každý se ptá, ale i mlčení a pohledy dokážou být nepříjemné. Člověk si začne připadat, jako by musel obhajovat, že jeho dítě má na hřišti stejné právo být jako všechny ostatní.
Snažím se přitom nezapomínat, že hřiště není jen pro ostatní děti. I můj syn má právo užívat si houpačky, skluzavky a venkovní hraní. Nemusí si hrát stejným způsobem jako jeho vrstevníci a nemusí se zapojovat do každé společné hry. Někdy mu stačí pozorovat ostatní z lavičky, jindy opakovaně zkoumá jeden herní prvek. Pokud je spokojený, nevidím důvod ho nutit do něčeho jiného.
Postupně jsme si našli několik způsobů, jak návštěvy hřiště zvládat. Předem mu říkám, kam půjdeme a co tam přibližně bude. Když je to možné, ukážu mu fotografie místa. Bereme s sebou oblíbenou věc, která mu pomáhá cítit se jistěji, a vybírám hřiště, kde je poblíž klidnější prostor. Také se snažím odejít dřív, než bude úplně vyčerpaný. Ne vždycky to vyjde, ale učím se poznávat okamžiky, kdy už potřebuje pauzu.
Někdy jsme na hřišti jen deset minut. Jindy se nám podaří zůstat skoro hodinu a syn si odnáší krásný zážitek. Přestala jsem měřit úspěch podle toho, jak dlouho jsme venku nebo kolik atrakcí jsme vyzkoušeli. Důležité je, jestli se syn cítil dobře a jestli jsme společný čas zvládli bez zbytečného tlaku.
Přála bych si, aby lidé chápali, že autistické dítě nemusí na první pohled vypadat jinak, a přesto může prožívat obyčejné prostředí úplně odlišně. To, co jednomu dítěti přináší radost, může být pro druhé příliš hlasité, rychlé nebo nepředvídatelné. A někdy stačí trochu pochopení, trpělivosti a prostoru.
Dnes už vím, že naše návštěvy hřišť možná nikdy nebudou úplně spontánní. Budu dál sledovat, kolik je kolem lidí, vybírat klidnější časy a mít v hlavě možnost odejít. Ale nechci, aby se syn kvůli svému autismu musel vzdát míst, kam chodí ostatní děti. Chci jen, aby tam mohl být po svém. A když se na konci návštěvy usměje a cestou domů mi dá najevo, že se mu líbilo, považuji to za povedené odpoledne.
