Článek
Vnouče mi řeklo, že jsem boomer. Řekl to s tím výrazem, jakým se dneska říká něco mezi urážkou a diagnózou. Něco jako: jsi stará, mimo, zpátečnická a vůbec nechápeš, jak svět funguje. Prý mám „zastaralé názory“, protože jsem se ho zeptala, proč zase sedí u telefonu, když má před sebou oběd.
Boomer. To slovo mi znělo v hlavě ještě dlouho poté, co odešel do pokoje. Ne že bych přesně věděla, co všechno to znamená, ale z tónu jsem pochopila, že to není kompliment. V překladu asi něco jako: dinosaurus v teplácích.
Tak jsem si to slovo nechala projít hlavou a pak jsem si sedla ke kuchyňskému stolu, kde ležely účtenky. Za nákup. Za nové boty. Za obědy ve škole. Za kroužek. Za mobilní tarif, protože „bez dat se nedá žít“. A v tu chvíli mě napadlo, že bych mu možná mohla vysvětlit ještě jednu moderní věc. Peníze.
Tak jsem mu to řekla úplně klidně. Že možná jsem boomer, možná nerozumím TikToku, ale velmi dobře rozumím bankovnímu účtu. A že ten účet nějakým záhadným způsobem platí jeho obědy, jeho oblečení, jeho boty, jeho svačiny a občas i jeho kapesné, když rodiče zrovna „nemají“.
Díval se na mě chvíli zmateně. Asi čekal přednášku o morálce nebo o tom, jak jsme to měli těžké za socialismu. Místo toho dostal ekonomický briefing. Kdo platí elektřinu, internet, jídlo v lednici a ten nový batoh, bez kterého by prý nemohl existovat, protože „ten starý už není trendy“.
Najednou to slovo boomer ztratilo kouzlo. Protože boomer možná neumí nastavit Wi-Fi, ale umí spočítat rozpočet. Boomer možná nepoužívá slovo „cringe“, ale velmi dobře ví, co znamená „nedoplatek“. A boomer možná nerozumí moderním aplikacím, ale celý život fungoval v té nejtvrdší aplikaci ze všech – realitě.
Nejvíc mě na tom pobavilo, že mě vlastně považuje za někoho, kdo je mimo systém. Přitom já jsem ten systém. Já jsem ten, kdo celý život pracoval, platil daně, odvody, pojištění. Já jsem ta, kdo dneska dotuje jeho pohodlí, aniž by to bylo někde napsané ve smlouvě. Důchodkyně jako skrytý sponzor mladé generace.
On si myslí, že svět funguje díky internetu. Já vím, že funguje díky lidem, kteří platí účty. On řeší psychickou pohodu, já řeším, aby bylo doma teplo. On řeší, že má moc notifikací, já řeším, že mám moc složenek.
Neříkám, že je špatný. Je chytrý, vtipný, citlivý. Jen žije v úplně jiném vesmíru. Ve vesmíru, kde se všechno objedná jedním kliknutím a někdo jiný to zaplatí. A ten někdo jiný jsem často já. Boomer s peněženkou.
Tak jsem mu to shrnula úplně jednoduše. Že klidně můžu být boomer, ale boomer, který platí obědy, je pořád užitečnější než influencer bez hotovosti. A že jestli mě chce dál oslovovat moderními nálepkami, tak by si měl zapamatovat jednu starou klasickou větu: kdo platí, ten má pravdu. Aspoň u jídelního stolu.
Od té doby mi už boomer neříká. Teď mi říká „babi, můžu prosím“. Což je vlastně krásný důkaz toho, že některé věci jsou nadčasové. Respekt, peníze a plná lednice. A že i v digitálním světě pořád platí to nejstarší pravidlo ze všech: generace se můžou lišit názory, ale účet za oběd přijde vždycky stejný. A někdo ho musí zaplatit. Většinou ten boomer.
