Článek
Já už jsem ve věku, kdy si myslím, že všechno důležité v životě už bylo vymyšleno. Láska, manželství, rozvod, hádka o peníze, smíření u řízků. Nic nového pod sluncem. Maximálně se změnily účesy a teď se prý už ani nechodí tancovat, ale „matchuje“. Když mi to vnučka poprvé řekla, myslela jsem, že mluví o tenise.
„Babi, ty vůbec nevíš, co je Tinder?“ zeptala se mě s výrazem, jako bych právě přiznala, že nevím, kdo je prezident.
„Vím, že to není prací prášek, i když to tak zní,“ odpověděla jsem opatrně.
A tak mi vzala mobil, stáhla aplikaci a začala mi vysvětlovat moderní seznamování. Prý si tam lidi dávají fotky, krátký popis a ostatní je hodnotí posunem prstu. Doleva ne, doprava ano. Láska jedním pohybem palce. Já jsem celý život vybírala muže podle toho, jestli umí zatlouct hřebík a jestli pije míň než můj otec. Dneska stačí, když má dobré světlo na selfie.
První šok přišel, když mi ukázala profily. Chlapi od dvaceti do šedesáti, všichni se stejným výrazem: lehce zamračený pohled, sluneční brýle, fotka z auta, fotka z posilovny, fotka s rybou. Proč mají všichni rybu, to dodnes nechápu. Jako by šlo o soutěž „Kdo uloví kapra, uloví i ženu“.
Pak mi vnučka vysvětlila popisky.
„Hledám někoho na pohodu.“
„Neřeším drama.“
„Rád cestuju a miluju dobré jídlo.“
To mi přišlo fascinující. Kdo by nemiloval dobré jídlo? To je jako napsat si do profilu: dýchám vzduch a občas mrkám.
Nejvíc mě ale dorazily ženy. Všechny krásné, upravené, vyfocené tak, že vypadají jako z reklamy na zubní pastu. A pak ten popis: „Nejsem tu na vztah, ale uvidíme.“ Co to znamená? Buď chci vztah, nebo nechci. My jsme to měli jednoduché. Když mě děda pozval na kávu, znamenalo to, že se mu líbím. Když mě pozval podruhé, znamenalo to svatbu. Když mě pozval potřetí, znamenalo to, že už jsem jeho.
Tady? Tady se prý lidé scházejí, měsíc si píšou, pošlou si fotky, které by se za mého mládí posílaly maximálně v obálce bez zpáteční adresy, a pak si napíšou: „Hele, necítím to.“ A jdou dál. Dalším palcem. Další člověk. Další život.
Vnučka mi ukázala, jak to funguje v praxi. Přihlásila se na svůj účet a během pěti minut měla deset nových „matchů“. Deset chlapů, kteří by s ní chtěli jít ven. Nebo spíš k sobě domů. Já čekala na dědu tři roky, než se odhodlal mě políbit. Ona čeká tři minuty, než jí někdo pošle fotku… no, raději to ani nebudu popisovat.
A tehdy mi to došlo. Tohle není seznamka. Tohle je katalog lidí. Jako když si vybíráte záclony nebo pračku. Tahle je hezká, tahle má divný filtr, tahle se mi nelíbí, tahle možná. A když se po týdnu objeví lepší model, tak ten starý jde pryč.
Jak se pak mají ti lidi naučit spolu žít, když už při prvním problému mají v kapse dalších dvacet možností? Dřív jsme se hádali, mlčeli, brečeli, pak jsme si to vyříkali a šli dál. Dneska se prý pohádají a jeden napíše: „Sorry, nejsem ready na vztah.“ A druhý otevře aplikaci a jede se znova.
Chápu teď, proč je polovina národa sama. Ne proto, že by nebyli lidi. Ale proto, že jich je až moc. Příliš velký výběr. Příliš málo trpělivosti. Příliš málo ochoty snášet cizí ponožky na zemi a špatnou náladu po práci.
Když mi vnučka nabídla, že mi udělá profil, skoro jsem se vyděsila. Co bych tam psala? „72 let, umím vařit svíčkovou, nehledám drama, ale klid na dožití.“ A fotku s rybou nemám, maximálně s kaprem ve vaně z roku 1984.
Nakonec jsem jí řekla, ať to smaže. Já jsem si svou lásku už odžila. Se vším všudy. Se zamilováním, svatbou, hádkami, tichem i smířením. Nebylo to dokonalé, ale bylo to skutečné. A hlavně – nebylo to na jedno potažení prstem.
A tak teď sedím doma, piju kafe, koukám na páry na ulici a říkám si, že dneska už se lidé nehledají. Oni se jen navzájem prohlížejí. A jakmile objeví malou vadu, prostě přejedou doprava. Nebo doleva. A jdou hledat dál něco, co stejně nikdy nebude existovat: dokonalého člověka bez chyby.
A přitom by často úplně stačilo, kdyby si místo aplikace sedli spolu na lavičku. A chvíli mlčeli. To většinou napoví víc než tisíc profilů.
