Článek
Posudek je vyžadován dle § 9 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, pro účely letních táborů, plaveckého a lyžařského výcviku a dalších zotavovacích akcí. Ovšem jak ukazuje realita, jeho aplikace je mnohdy nejen nepřínosná, ale také ekonomicky a ekologicky neudržitelná.
Kafíčko, stůl a neochota pomoci
Případ učitelky, která si zavolala na Krajskou hygienickou stanici v Pardubicích, aby si ujasnila, zda je potřeba zdravotní posudek pro školní výjezd delší než pět dní, přesně ukazuje absurditu celého systému. Úřednice u šálku kafíčka sdělila od stolu, že „každá školní akce nad pět dní vyžaduje platný posudek“. Co na tom, že v tomto konkrétním případě byli žáci ubytováni v různých rodinách, a ne v jedné společné budově, tudíž nedocházelo k naplnění podmínek zákona. Tato informace byla úřednicí účelně přehlédnuta, případně se jí nechtělo složitě zjišťovat realitu situace. Proč by si kazila den, když to může jednoduše smést ze stolu?
Zbytečná byrokracie, zbytečné náklady
Pojďme si spočítat, kolik tahle zbytečná administrativa stojí. Pokud ve třídě máme 30 žáků a každý z nich musí osobně navštívit lékaře, znamená to:
- 30 cest autem do ordinace (v průměru 10 km tam a zpět) = 300 km.
- Spotřeba paliva (průměr 6 l/100 km) = 18 l benzínu.
- Uhlíková stopa (2,31 kg CO2 na litr benzínu) = 41,58 kg CO2.
- Zbytečně vytisknutých 30 listů papíru, což znamená v průměru 0,3 kg papíru.
- Rodiče stráví cca 1 hodinu čekáním u lékaře, tj. celkem 30 hodin ztraceného času.
A to nemluvíme o poplatcích za vystavení posudků, které mohou být v různých ordinacích různé, ale obvykle se pohybují okolo 200 Kč na dítě, což pro celou třídu znamená 6000 Kč vyhozených do vzduchu.
Potřebujeme efektivnější systém
V západních zemích se zdravotní posudky často vydávají na delší dobu, případně jsou uznávány dlouhodobě a děti nemusejí obíhat lékaře při každé školní akci. Bylo by logické, aby v Českém prostředí platil obdobný princip, případně aby posudky byly povinné pouze pro rizikové akce (např. sportovní kurzy s větší fyzickou zátěží). Místo toho se úřednický aparát soustředí na tupé dodržování pravidel, aniž by reflektoval jejich reálnou potřebu.
Výsledek? Rodiče, kteří ztrácejí čas, děti, které podstupují zbytečné procedury, plýtvání papírem a emisemi CO2 a samozřejmě úředníci, kteří pobírají plat za to, že v klidu pijí kávu a vydávají nesmyslná rozhodnutí. Možná by bylo na čase se zeptat: Kdo komu tu vlastně slouží?
