Článek
„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci. Vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách. Se slzou na víčku hledíme na sebe. Buď se mnou bratříčku, bojím se o tebe, na cestách klikatých, bratříčku v polobotkách. Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká. Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku! zavřel jsi vrátka?“
Text této legendární písně znal ve své době každý. A nejen této. I další písně z tohoto alba - Anděl, Veličenstvo kat, Píseň neznámého vojína, Nevidomá dívka, Salome či Jeřabiny zlidověly. Když se po dvaceti letech v exilu v Německu vrátil Karel Kryl opět do vlasti a koncem listopadu 1989 na Koncertu pro slušný lidi v pražské Sportovní hale stál poprvé před tolika lidmi a začal hrát a zpívat, všichni se k němu přidali. A tak tomu bylo tehdy všude. Možná to ani nevěděl, ale celých dvacet let se jeho oficiálně zakázané písně hrály u táboráků a všude možně. Z Karla Kryla se stala legenda. Tou on však být nechtěl a udělal vše proto, aby svůj pomník zbořil.
Syn knihtiskaře a vnuk hrnčíře
Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži jako syn knihtiskaře a vnuk hrnčíře. Tiskárna byla komunisty zlikvidována v roce 1950. Chtěl být nejdříve hrnčířem po pradědečkovi, absolvoval keramickou školu v Bechyni (1958-1962). První zaměstnání získal v Teplicích, pracoval v továrně na záchodky a sanitní keramiku.
S partou spřízněných lidí, byl mezi nimi například Miloš Zapletal, založili malé divadlo poezie. Po návratu z vojny, na kterou nevzpomínal rád, byl u vzniku Divadélka na zámku. Když je ze zámku vyhodili, založili na jiném místě divadlo Pár nás, později Divadélko pro známý. „Kromě toho jsem v roce 1965 spáchal první první pořad písniček, byla v něm Pieta, Salome, samozřejmě Anděl a Tráva. Tenkrát jsem už měl hotovou spoustu věcí z bratříčka,“ vzpomínal v roce 1993 v knize Půlkacíř, rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem.
Projel spoustu klubů za polívku a za párek
Přes Olomouc, kde byl v roce 1966 výtvarníkem v Osvětové besedě, se dostává pracovně do Ostravy. „Potkal jsem Mílu Zapletala, který dělal mladého redaktora v ostravském Mikroforu. Pozval mě, abych s ním občas něco udělal. Tehdy dělali muziku, která byla před Prahou,“ uvedl Kryl. V té době už začínal být známý. „První náznak popularity začal v roce 1965, když ústecký rádio odvysílalo moje písničky. Byl jsem na sebe hrozně pyšnej, ale ve skutečnosti se vlastně nic nestalo. Do roku 1967 jsem projel strašnou spoustu klubů za polívku a za párek. To už bylo opravdu veřejné vystupování. Lidé se učili znát moje písničky, někdy je i zpívali s sebou. Ale skutečná popularita přišla až s Bratříčkem,“ konstatoval v Půlkacíři.
Nakonec skončil v Praze, kam se přestěhoval. „Ale Praha mě nikdy neabsorbovala - a ani já jsem ji neabsorboval. Vždycky jsem ji chápal jako něco velmi konzervativního. Praha je konzervativní a velmi dobře si to uvědomuje. Moc nerada přijímá něco nového, nalezla zalíbení sama v sobě - protože si to může dovolit. Na svoji škodu pochopitelně a na škodu Pražanů,“ myslel si Kryl.
Nechtě se stal tragédem národa
Vzpomínal i na osudový den české historie 21. srpna 1968. „Byla okurková sezona, dusno, ticho. V Praze se nic nedělo. 19. srpna jsem odjel do Nového Jičína k rodičům na dovolenou. Odtud jsem pak pokračoval do malé chatové kolonie v Chřibech ke Kubíčkům na chatu. Tam jsem přijel dvacátého. A pak já, kreslič z protivzdušné obrany státu v civilu, jsem na obloze rozpoznal skupinový cíl. Uprostřed noci. Byl jsem tam s kamarádkou, měl jsem s ní velké plány, ale k ničemu nedošlo. Za půl hodiny jsme se na malé philipsce dozvěděli z rakouských zpráv, že jsme okupovaný.“
Druhý den odjel vlakem do Ostravy. „Země už byla obsazená. Byli tam Poláci ze severu. Díval jsem se na ty železné maringotky a nejdřív jsem napsal Bratry z krve Kainovy…balšoje spasíbo, braťja zachvátčiki, dojel jsem do Nového Jičína a cestou jsem napsal Bratříčka.“ Z Nového Jičína se přesunul do Kopřivnice, kde v závodním rozhlase nahrál Bratry i Bratříčka.
Album Bratříčku, zavírej vrátka vychází v Pantonu v březnu 1969. Předcházel tomu úspěch na Houpačce, rozhlasové hitparádě Jiřího Černého. „O desce se mluvilo dlouho, měla se jmenovat Moderní trubadůři a plánoval ji Supraphon. Měla to být společná deska písničkářů jako byl Třešňák, Hutka, Merta a já. Bohužel se to stále oddalovalo a deska nakonec nevyšla. Mezitím mě potkal znovu Jiří Černý a navrhl mi, abych ze svých rozhlasových nahrávek udělal sólovou desku. Odjel do Ostravy za Mírou Zapletalem a po dohodě se mnou vybral písničky. Stalo se, že vybral samé smutné, taková byla doba. Měl jsem v té době mnohem víc legračních písniček, ale ty se na tu desku se nedostaly. Tak jsem se nechtě stal tragédem národa,“ vysvětlil Kryl.
Ptáček, který jednou vylétl, se do zamčené klícky nevrací
V září 1969 odjíždí Kryl na festival západoněmeckých písničkářů konající se na hradě Waldeck. Po festivalu navštívil svého německého přítele Hanse Horsta, který se léčil v lázních v malém německém městečku kousek od hranic. „Druhý den jsem se coural po lese, sednul jsem si tam na nějakou mýtinu a listoval diářem. Najednou jsem si uvědomil, kolik koncertů šlo v posledních týdnech do háje, a bylo mi smutno. Povídal jsem si sám se sebou. A došlo mi, že když jsem odjížděl, tak mi táta udělal na čele křížek a neřekl mi Na shledanou, ale Sbohem. Bylo 6. října a Hans mi dopoledne přinesl ukázat noviny, ve kterých psali, že spadly závory - protože jak řekl Gustáv Husák, hranica nieje korzo. Den mi trvalo, než jsem se rozhodl. Ptáček, který jednou vylétl, se do zamčené klícky nevrací. Bylo mi jasné, že s kvalifikací Bratříčku, zavírej vrátka si v Československu příliš nezazpívám. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu v Německu,“ přiblížil v Půlkacíři zásadní moment svého života.
Ještě v roce 1969 vydává své druhé album Rakovina, o rok později následuje následují Maškary. Pracuje nejdříve externě a od roku 1983 jako zaměstnanec v rádiu Svobodná Evropa, kde byl byl až do roku 1991. Vyhlášené byly jeho hudební pořady. „Jednak páteční pořad, kde jsem měl nejstarší znělku v českém vysílání, to byl pískaný začátek Rakoviny. A druhý pořad byl nedělní padesátka s písničkáři. Můj nejmilejší program, díky němuž jsem se setkal s mnoha výbornými lidmi,“ vysvětlil.
Začátek revoluce - pořad s Nohavicou a Vratislav
To už se blížil listopad 1989. „Někdy v létě 1989 přijel do Vídně zazpívat rakouským Čechům Jarek Nohavica - a protože se jeho věci na Svobodce hrály, přemístili jsme se s Karlem Moudrým do Vídně a nabídli Nohavicovi, že s ním natočíme pořad. Jarek souhlasil - a to byl základní posun od minulé doby. Předtím se mnoho písničkářů bálo a my jejich věci na Svobodce nehráli. Na jejich výslovné přání. Teď se ta možnost otevřela. Pořad s Nohavicou byl první vlaštovkou. Tím pro mně revoluce začala,“ řekl Karel Kryl.
Události se daly do pohybu. V září se koná slavné setkání písničkářů v polské Vratislavi. „Bylo to vlastně moje první setkání s živým publikem z Československa. Přijely tisíce lidí, i přes problémy, které s tím byly na hranicích. Mezi písničkáři a publikem tam vzniklo něco velmi krásného a pozoruhodného - co se pak znovu opakovalo v Praze v listopadu. Tehdy jsme se tam dozvěděli, že v Berlíně je milion lidí v ulicích. Vzpomínám si, že jsem v nějaké euforii vykřikl na pódiu: Tak za měsíc v Praze. Myslím, že tomu nikdo nevěřil, ani já ne. Ale splnilo se to,“ zavzpomínal.
Do Československa po 20 letech přijel koncem listopadu původně vlastně jen na jeden den, na pohřeb své maminky. Poté mu však úřady prodloužily povolení k pobytu o týden. „Byl to nejkrásnější týden mého života. Nic tak krásného a dojemného jsem předtím nezažil. Byla to ohromná satisfakce a radost. Bylo to nádherné,“ konstatoval.
Timur a jeho parta
Poté si však uvědomil, že se zaživa stal něčím jako pomníkem, nikoliv živým zpěvákem. A rozhodl se tento pomník zbořit. „Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji. Pochopitelně ne každému - kdo se dal pod prapor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji, anebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám - ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle,“ objasnil Kryl.
„Dostal jsem se do pozice, ve které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulární věci - a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk,“ doplnil.
V té době vzniká i jeho porevoluční song Timur a jeho parta. „Nechtělo se mi do toho. Tušil jsem, že z toho bude průšvih. Ale bylo třeba to říct. Naprosto jasně - a ne už jen přátelsky kopnout do holeně. To už jsem zkusil předtím, písničkou Někdo sklízí to, co jiní zaseli - ale nezabralo to. Uvědomil jsem si, že došlo k jakémusi podivnému patu. Velmi pěkně to řekl v jedné svojí písni Karel Plíhal: Co jsme si, to jsme si, sejdem se na schůzi Občanského fóra,“ upozornil písničkář.
Ve svých nepěkných obavách se mýlím jen málokdy
„Pokud jde o mé kritické názory, mýlil bych se hrozně rád. Jiná věc je, že ve svých nepěkných obavách se mýlím jen málokdy. Nebylo nic krásnější než číst před lety na Václaváku nápis: Karle Kryle, už neryjeme držkou zemi. Ale je to spíše výjimka. Těch nepěkných věcí, ve kterých jsem se nemýlil, bylo mnohem víc. A je mi to líto,“ uvedl Karel Kryl v knize Půlkacíř.
Karel Kryl zemřel náhle na srdeční příhodu 3. března 1994 v Mnichově. Tedy před třiceti lety. Zádušní mši celebroval jeho přítel arciopat benediktinského kláštera břevnovského Jan Anastáz Opasek v klášterním kostele svaté Markéty v Praze. Mnoho lidí se nedostalo dovnitř, před klášterem se sešly přibližně čtyři tisícovky. Účast politické reprezentace byla minimální…
Zdroj: Půlkacíř, rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem (Academia, 1993)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kryl
