Článek
Osudovým městem je pro Jaromíra Nohavica Ostrava, kde se narodil. Má o ní několik písniček, fandí fotbalovému Baníku, jako textař začínal psát pro Ostravačky Marii Rottrovou (nejznámější je Lásko, voníš deštěm) či Věru Špinarovou. A právě tady se zrodila jeho písničkářská hvězda, kdy poprvé vystoupil na Folkovém kolotoči.
Nejdříve se prosadil jako textař. V roce 1981, kdy ještě pracoval jako knihovník v Českém Těšíně, kde tehdy s manželkou žili, otestoval pro Marii Rottrovou píseň She's od kapely Black Sabbath. Lásko, voníš deštěm se ocitla na čele hitparády. Kdo je autorem textu však věděl málokdo. Přesto se na základě toho Nohavica rozhodl opustit zaměstnání a jít na volnou nohu. Jako textař.
Osudový Folkový kolotoč
Měl už několik svých písniček, které si brnkal na kytaru, ale jít s nimi na veřejnost se neodvažoval. Na březnovém Folkovém kolotoči v roce 1982 pracoval jako novinář. Psal pro bulletin, který organizátoři vydávali každý den konání festivalu. Nohavica si však chtěl i zahrát. Šéf festivalu Milan Kaplan váhal. Byl to risk s neznámým písničkářem, který ani nebyl ve schváleném programu. Nakonec se na pódium dostal. Nikdo z těch, kteří byli u Nohavicova startu 27. března 1982, na něj nezapomněl. Od prvního koncertu to byl absolutní úspěch. Jeho první vystoupení v Porubě vidělo čtyři sta lidí. Rozhlas a televize se o něm v tomto roce ještě nezmínily ani slovem, články hudebním časopise Melodie měly teprve vyjít, internet neexistoval. Přesto zvěst o novém písničkáři letěla Moravou.
V dubnu 1982 si Nohavica udělal přehrávky u severomoravské agentury, v květnu přijel do brněnského vysokoškolského klubu a na jeho koncert bylo plno. „Od Folkového kolotoče 1982 do Porty 1983 jeho věhlas obrovský narostl,“ povšiml si jeho kamarád, moderátor a spolupořadatel mnoha kulturních programů z Opavy Jan Horák. Nohavica nebyl orientovaný na západ jako většina českých folkařů, ale spíš na sever a východ. Byl ovlivněn polskou literaturou, ruskými romantickými songy, poetikou Bulata Okudžavy a výbušností Vladimíra Vysockého.
Rok Nohavici - 1983
O rok později zasáhl do Nohavicova osudu opět Folkový kolotoč. Jeden z jeho největších hitů kariéry - Darmoděj - zazněla poprvé veřejně v pátek 25. března 1983 v 18 hodin ve velkém divadelním sále porubského kulturního domu. „Byl to nápad Milana Kaplana, hlavního pořadatele a duše největší písničkářské akce těch let. Po mém úspěšném folkovém debutu v předcházejícím ročníku mi prostě zadal úkol. Složíš něco, čím bychom mohli zahájit Kolotoč,“ vzpomínal Nohavica. Úkol splnil skvěle. Mnohým posluchačům dodnes v uších zní: „Šel včera městem muž a šel po hlavní třídě, šel městem muž, a já ho z okna viděl, na flétnu chorál hrál a znělo to jako zvon, a byl v tom všechen žal, ten krásný dlouhý tón, a já jsem náhle věděl, ano je to on, to je on.“
Vůbec rok 1983 je rokem Jaromíra Nohavici. Poprvé přijíždí na tehdy největší festival konaným v plzeňském Lochotíně a zvaný Porta. Opět velký úspěch před velkým počtem lidí. Opět v pátek 7. června vystupuje v Lochotíně před 15 tisíci diváky. Hraje Markétu i píseň Husita, kterou poté cenzoři nepustili na bilanční album Porta 1983, k čemuž jistě přispěl verš „hejtman volá do zbraně, bijte pány, hrr na ně.“ Ještě více přítomné svazáky naštval text (kvůli kterému někteří opustili hlediště) písně od Borise Viana Pánové nahoře. Nohavica v něm zpíval: „Znám vaše věznice, znám vaše kriminály, i ty, kterým jste vzali život či minulost. Vím také, že máte solidní arzenály, i když jste povídali o míru víc než dost.“
V televizi se poprvé objevuje v pořadu Marie Rottrové Divadélko Pod Věží s písní Láska je jako kafemlýnek. V listopadu 1983 na našem území Sověti instalovali rakety SS 20. Nohavica napsal za jeden večer píseň Rakety. V tomto roce vznikla také píseň Blues o malých bytech, která byla státní mocí vyhodnocená jako nebezpečná. A díky jednomu funkcionáři ze Šumperku, který přistihnul svou dceru poslouchat na magneťáku píseň Dál se háže kamením, měl první zákaz. Na Portu v roce 1984 už nesměl.
Problémy se Státní bezpečností
Publikem začal být vnímán jako rebel. V roli bojovníka se necítil dobře. Nepovažoval se za hrdinu. Na pódiu s podporou publika se cítil silný, po něm to bylo horší. Nejistotu řešil alkoholem. V roce 1984 si na něj Státní bezpečnost založila složku nazvanou Sólista. A začaly jeho patálie s touto organizací, které vlastně trvají dodnes, i když dávno neexistuje.
V polovině osmdesátých let pozvali Nohavicu k prodloužení občanského průkazu. „Ukázalo se, že je to finta, nakonec jsem se dostal do úplně jiné kanceláře. Tam byl člověk, který se představil jako pracovník kontrarozvědky. Ukázal mi časopis Pavla Tigrida Svědectví, kde vyšlo několik mých textů, a chtěl vědět, jak se tam ty texty dostaly,“ popsal Nohavica v rozhovoru pro Reflex. Což nevěděl. „Od té doby jsem se občas se scházel s pánem, který se mi představil jako poručík Liberda. Věděli to i mí kamarádi a přátelé. Občas mi zavolal a vyptával se. Bylo to docela civilní a bezpodstatné. Zpětně mi dochází, že jim nešlo o žádné informace. Stejně už všechno věděli. Pro ně bylo účelem těch schůzek dát najevo svou existenci. Proto také probíhaly v restauracích, všem na očích. Tehdy mi to přišlo lepší, než chodit k nim. Samozřejmě jsem se pletl,“ konstatoval.
Schůzky s Liberdou mu přitom nijak nepomohly. „Tak jako tak mně rušily koncerty, tak jako tak jsem nesměl i směl hrát. V tom, že jsem se s tím poručíkem scházel, byla i moje jistá pohodlnost, možná i zbabělost. A neschopnost říct ne, poslat je do háje. Ale mám čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho neudal,“ tvrdil Nohavica s tím, že si StB do svých hlášení mohla napsat cokoliv. Což je jistě pravda. Do jaké míry je těm záznamům možné věřit? Tohle dnes těžko někdo rozsoudí. Tedy kromě těch, kteří mají vždy a ve všem hned jasno.
V roce 1985 Nohavica opět na Portu přijel, ale oficiálně vystoupit nesměl. Zahrál si pouze na nočním sedánku ve srubu s Karlem Plíhalem. Když se prozradilo, že je Nohavica na Portě, svazáci si pro něj došli a odvezli ho na vlak. Úkolu se ujal Miroslav Šlouf, který ho vyprovodil až na nádraží a počkal až odjede.
První LP Darmoděj
Přichází doba, kdy chvíli smí hrát a chvíli ne. A také přelomový rok 1989. V něm vychází Nohavicovi první LP deska Darmoděj. Náklad byl 105 tisíc výtisků. Poměry se trochu uvolňují. 31. července vystupuje Nohavica s Pepou Streichlem ve Vídni za účasti Karla Kryla. Poté všichni jdou do československého klubu Nachtazyl, kde popíjejí až do rána. Nohavica Krylovi předal symbolicky klíč od svého těšínského bytu. Informaci o koncertu vysílá Svobodná Evropa. O 18 let později se tato návštěva stala předmětem textů v novinách, podle kterých Nohavica na Kryla údajně donášel Státní bezpečnosti. Důkazem měla být zpráva, kterou sepsal Liberda poté, co písničkáře vyslechl.
3. až 5. listopadu se konal v polské Vratislavi (Wroclawi) legendární festival písničkářů z obou stran železné opony. Organizátorem byla Solidarita. Někteří se však přes hranice nedostali. Nohavica měl výhodu, že byl z Českého Těšína, kde stačí přejít most a jste v Těšíně. Bez kytary vystál dlouhou frontu těch, kdo tam mířili za prací a měli oficiální propustky. Bylo před dušičkami, a tak Nohavica celníkovi tvrdil, že jde k hrobu příbuzných. „Vpustil mě. Tak jsem se poprvé dostal do polského Cieszyna,“ napsal Nohavica na svých internetových stránkách. Ve Vratislavi v pátek 3. listopadu vystoupil Pepa Streichl, po něm Jaromír Nohavica, který zde uvedl i novou píseň Jacek. Následoval Sváťa Karásek, Pepa Nos a Petr Rímský.
A pak přišel Karel Kryl. Polákům zpíval tváří tvář poprvé poprvé (ovšem znali ho ze Svobodné Evropy), ale poprvé ho určitě viděla značná část posluchačů z Československa. Spustil Morituri te salutant a přeplněné divadlo se málem zřítilo nadšením. „Samotný koncert vidím před očima jako dnes. Hlavně mě zaskočilo opravdu velké, bouřlivé a místy dojemné přijetí Karla Kryla. A to nejen těmi několika desítkami Čechů, kteří se dostali do sálu, ale hlavně stovkami Poláků, pro něž už tehdy byl Karel velkou ikonou. Zpíval tam některé své písně polsky a zněly moc povedeně a působivě,“ uvedl Nohavica.
České Grammy za Divné století
Po roce 1989 se postupně stává jedním z nejpopulárnějších zpěváků. První studiový projekt Nohavica sestavil v 1993. Nese název Mikimauzoleum a stal se jedním ze stěžejních českých písničkářských alb; na svou dobu objevná aranžmá obstaral Karel Plíhal. Jeho další počin - album Divné století - vyhodnotil časopis Rock and Pop jako nejlepší české hudební album od roku 1989. Získal za něj České Grammy za desku roku 1996 bez zařazení (poprvé zvítězila deska folková). Jde o koncepční zamyšlení nad končícím stoletím, o kompaktní a promyšlené album, které místy vyznívá šansonově, ovšem obsahuje i ruské a balkánské inspirace a především výpověď zralého písničkáře. Citlivá, instrumentačně a stylově bohatá aranžmá (Karel Plíhal, Vít Sázavský) podtrhují Nohavicův plastický zpěv a hru na heligonku. Tímto albem Nohavica oslovil širší publikum.
V roce 2002 ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (oceněn několika Českými lvy včetně ceny za hudbu J. Nohavici a Čechomoru). Na albu Ikarus písničkář po svém reagoval na mediální štvanici v té době rozpoutané kvůli údajné spolupráci s StB. zmíněnou situaci zjevně reflektuje minimálně v písních Já si to pamatuju, On se oběsil, Co se stalo, bratříčku a Mám jizvu na rtu. Opus Já si to pamatuju svědčí o tom, jak Nohavicu celá věc tíží – je to pro něj téma subjektivní, bolavé, ale výsledek je sugestivní. Viz: „V novinách zahlédl jsem svou vlastní podobiznu, narozen v komunismu, umřu v komunismu. Na četu ČT četují si mačetami četné čety, jako před lety ty samé věty. Lidé se radují, jak je pravda prostá, dobře mu tak, však on ví, za co dostal, a mezi těmi všemi darebáky jako jeden z mnoha: Vicanoha, nějaký Vicanoha.“
V On se oběsil přechází Nohavica do protiútoku – přehání, aby zdůraznil absurditu své životní situace. Co se stalo, bratříčku je lehce provokativní vstup na křehký led „krylovské“ tématiky – byť hodně metaforicky pojatý. Jednou z nejsilnějších písní alba je pro mě závěrečná Mám jizvu na rtu – Nohavica tu bilancuje a s malou dopomocí anděla dochází smíření.
Máma mi na krk dala klíč
Porubě, ostravské čtvrti, kde Nohavica vyrůstal, vzdal hold v albu Poruba z roku 2017. Vzpomíná tu na dětství, dospívání i velké historické okamžiky. Je tu dokonale vystižená nostalgie po klukovských časech, již Nohavica vetkl do písně Tři rohy penalta. Přináší zase jiný z pohledů na autorův milovaný fotbal a je čirou radostí poslouchat dokonale vyladěné texty jako „dneska už na všechno jsou metody a systémy / to jenom my volové hráli jsme furt po zemi / protože když to někdo napral vzduchem od nohy / hrozilo rozmlácení skleněné výlohy“.
Zatím poslední Nohavicovo album vyšlo 13. listopadu 2020. Jmenuje se podle úvodní písně Máma mi na krk dala klíč. „Zdá se na první poslech jasné, proč Nohavica natočil desku sám a s kytarou, maximálně ještě s foukací harmonikou. Střízlivá, strohá podoba písní lépe svědčí niterním vyznáním, se kterými se autor rozhodl jít na trh,“ píše se v recenzi k této desce v LN.
„Úvodní a titulní balada se bezesporu zařadí k tomu nejlepšímu, co Nohavica napsal. Autor je si toho zřejmě vědom, proto ji vetkl do názvu alba a předznamenal tak atmosféru celé nahrávky. Dojímá až k slzám, jak civilně a procítěně vyjádřil citací něžných maminkovských rad definitivní loučení s milovanou bytostí: Máma mi na krk dala klíč a přešla přes trať. Budu teď, chlapče, pár let pryč, tak se tu neztrať.“
Zdroj: Vladimír Vlasák Folkaři, báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny
https://www.nohavica.cz/biografie/#
https://www.nohavica.cz/recenze-cd-jaromir-nohavica-ikarus-2/
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/jaromir-nohavica-poruba-recenze.A171110_100334_hudba_vha
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Nohavica
https://www.lidovky.cz/orientace/kultura/recenze-nohavicovi-svedci-intimita-o-uprimnosti-vypovedi-jeho-noveho-alba-neni-pochyb.A201113_105732_ln_kultura_jto
