Článek
Jeho nejslavnějším dílem je volná válečná trilogie zobrazující život v Jugoslávii za druhé světové války. Když se objevil první díl Okupace ve dvaceti šesti obrazech v československých kinech koncem sedmdesátých let, působilo to pro mnohé diváky jako zjevení. Něco takového tady do té doby k vidění nebylo. Dodnes šokuje drsně zachycenou realitou zla na pozadí krásného Dubrovníku.
Okupace ve dvaceti šesti obrazech (1978) byla oceněna Velkou Zlatou arénou na letním filmovém festivalu v Pule a dalšími 22 cenami na světových festivalech. Měl i velkou šanci na Oscara. „Ale komise měla pocit, že je potřeba zkrátit scénu masakru. Předpokládalo se, že ženská část akademie se na tu surovou scénu nevydrží dívat. Spisovatel Mirko Kovač i já jsme byli rozhodně proti zkracování. A tak to tak zůstalo. Dopadlo to tak, jak předpovídali. Ženská část akademie při té scéně opustila místnost a film se do té kategorie vůbec nedostal,“ objasnil režisér v Portrétu režiséra Lordana Zafranoviče v televizi TA3 (2020). „Tento film má svoji historii a bohužel vzhledem na nenávistné vztahy, které panují, je aktuální i dnes,“ dodal.
Příběh vyprávějící osudy dvou mladých mužů v okupovaném Dubrovníku se dočkal i dvou volných pokračování – Pád Itálie (1981) a Večerní zvony (1988). Tato trilogie vzbudila velký ohlas. Kontroverzní spojení erotiky s politickým cítěním (inspirované režiséry Pasolinim, Viscontim a Bertoluccim) i znázornění brutálního chování Chorvatů za války donutilo režiséra po roce 1990 přiznat si, že je politickým disidentem v postjugoslávském Chorvatsku za nacionalistického prezidenta Tudjmana.
I kvůli dokumentu o krutém ustašovském koncentračním táboře Jasenovac Krev a popel Jasenovace. „V době druhé světové války zabíjeli Ustašovci v táboře smrti zabíjeli židy, cikány a Srby. Tento dokument vyvolal rozpory mezi Srby a Chorvaty. Potom jsem v roce 1991 emigroval, když jsem dokončoval dlouhý tříhodinový film o Ustašovcích. Nedal se v té době v Chorvatsku dokončit,“ vzpomínal. Odešel do Francie, pak do Vídně a nakonec do Prahy, kde film dokončil. Film získal Grand Prix v Bělehradu na festivalu dokumentárních a krátkých filmů a stal se kandidátem na Oscara za Jugoslávii. Film však nakonec z nominace stáhli.
„Jedním z mých největších problémů bylo, že Franjo Tudjman ve své knize, vydané v době války, která byla Biblí válečné propagandy, napsal, že jsem udělal film, který je hanbou Chorvatska, a že jsem nepřítel země. Já i moje rodina jsme měli velké problémy. Bylo válečné období, kdokoliv nás mohl zabít. Proto jsem neměl jinou šanci, než vzít negativ filmu a emigrovat,“ vysvětlil.
Začátek mého života je dodneška jako nějaké mystérium
Lordan Zafranovič se narodil 11. února 1944 v Maslenici na chorvatském ostrově Šolta. „Můj život začal velmi dramaticky. Narodil jsem se po pádu Itálie, potom přišli Němci a okupovali ostrovy. Byly mi dva měsíce, když jsem s matkou a pětiletým bratrem utekl přes ostrov Vis do Itálie, Alexandrie a přes poušť do tábora El Shat. Začátek mého života je dodneška jako nějaké mystérium,“ vyprávěl v Portrétu.
Po studiu literatury a vizuálního umění na univerzitě ve Splitu přešel Zafranović na pražskou FAMU, kde v roce 1971 promoval jako absolvent režie ve třídě Elmara Klose. Skupina uznávaných jugoslávských režisérů, kteří v 60. a 70. letech na této škole studovali, se souhrnně označuje jako tzv. Pražská škola. Kromě Zafranoviće se do této školy řadí i Emir Kusturica, Goran Paskaljevič a Rajko Grlič. „Byla to v té době snad nejlepší filmová akademie na světě. Díky tamějším profesorům Vávrovi, Klosovi. Učili mě jak točit film pro kina, že musím myslet na diváka. Jak bude ten film vnímat on,“ objasnil.
Výrazně na sebe Zafranović upozornil v roce 1975 snímkem Utrpení Matouše, který mu později vynesl i cenu kritiky. V polovině 80. let se zaměřil na intimní milostná témata prodchnutá erotikou, například snímkem Kousnutí anděla (1984) a Prázdniny kurvy (1988). V roce 2012 byl uveden jeho třináctidílný rozsáhlý dokumentární cyklus o legendárním vůdci Jugoslávie Tito - poslední svědci testamentu. Zafranovič dlouhá léta sbíral nejrůznější materiály a natočil stovky hodin hodin rozhovorů s lidmi, kteří Tita znali osobně. Vyplatilo se. Na ČSFD má dokumentární seriál nadprůměrné ohodnocení - 82 procent.
Režisér Zafranovič žil v letech 1995 až 2005 v Praze, kde byl také pedagogem na katedře filmové režie na FAMU. Poté střídavě v Chorvatsku a Praze. „Film je pro mě zázrak. Když je dobrý, komunikujete s publikem na celém světě. Vypovídá o oblasti původu, o historii, o všem. Existují autoři, kteří berou film jako své poslání. Film je totiž svatá věc. Proto musí být film pravdou o době, ve které jsme ho točili. Vždyť tu zůstává pro následující generace,“ řekl v Portrétu. „Žiju filmem. Žádný jiný život než film nemám. Mám strach žít bez filmu, protože co je život bez něj? Nic. Můj život by neměl smysl,“ prozradil.
Zdroj:
https://www.ta3.com/relacia/17763/portret-rezisera-lordana-zafranovica
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lordan_Zafranovi%C4%87
https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/22677-lordan-zafranovi.html
https://www.csfd.cz/film/364364-tito-posledni-svedci-testamentu/prehled/
https://www.csfd.cz/film/96162-okupace-ve-26-obrazech/prehled/
