Článek
Nastoupila jsem do jedné firmy. Moc jsem se tam těšila, měla to být velká změna a tak trochu splněný sen. A když už jsem se malinko rozkoukala, zjistila, že je vhodné chodit v kancelářském outfitu, koupila jsem si speciálně na nošení v kanceláři botky na podpatku, poštěstilo se mi na svých botách venkovních, s tlustou podrážkou s hlubokými zářezy, přinést do mé snové firmy s rozlehlou open space kanceláří, kde od vchodu leží už jen koberec, pejskařský svatý grál.
Už ráno v autě cestou do práce mi asi po 10 minutách, kdy topení už jelo naplno, připadalo, že mi snad smrdí filtr klimatizace a budu to muset nechat vyčistit.
Omyl.
Až když jsem se v kanceláři nahnula pod svůj psací stůl s tím, že se přezuji, zmrazil mě ve vteřině dost nechutný zápach. Narovnala jsem se, zkoprněla a začala přemýšlet, co by to mohlo proboha být? Tohle se nepodobalo ničemu, co bych měla znát. Znovu jsem se ohnula pod stůl na průzkum, sundala boty a nenapadlo mě nic chytřejšího, než očichat podrážky.
A to byla chyba.
Mým chřípím těsně nad podrážkou pravé boty projelo něco, co bych připodobnila ostrému šípu z olomouckých syrečků trávených medvědem celou dlouhou zimu. Vystřelilo mě to z předklonu zase zpátky do židle. Nejdřív jsem útrpně rozdýchávala ten ukrutnej smrad s prosbou, ať se mi to jenom zdá, protože co jako teď s tím? Venku je tráva, snad větvička…ale tady…tužka, pilník, nůžky…nepřipadají v úvahu!!!
Protože ale už byli přítomní dva z mých 9 kolegů, navíc ti, sedící v bezprostřední blízkosti, rozhodla jsem se nekamuflovat příští manévry s botou a požádala je, jestli nemají igelitový sáček, že se mi zřejmě stala nehoda s botou a psím bobkem. Že to rozhodně nebyl jen bobek, jsem se rozhodla jim zapřít za každou cenu a uhájit zbytky své cti a taky botu, která se mohla snadno proletět oknem.
Mladší kolega pohotově nabízel papírový sáček od pečiva, které právě snídal, ale kolegyně mě poslala rovnou do kuchyňky pro černý pytel na odpadky. Bota byla zachráněna.
Zavázala jsem ji do pytle na uzel, ale příštích pár hodin jsem se nedokázala moc soustředit na nic jiného, než na to, jestli někdo z dalších postupně přicházejících kolegů nezavětří, nezačne bystřit smysly a hledat zdroj. Samozřejmě jsem použila všechny dostupné vůně, které se nacházely v útrobách kabelky i pracovního šuplíku. Já už necítila nic, než to, co se mi usadilo v nose a co mi spálilo na pár hodin všechny čichové buňky.
Až těsně před odchodem v poledne na oběd, kdy hrozilo, že budu muset „smraďocha“ vyndat z pytle a obout, mě napadlo, že existuje přece předmět, který je přímo určen na podobné, je přímo v budově a nedaleko.
Záchodová štětka!
Nenápadně jsem čapla pytel s botou a … už se snad nebudu dál hnípat v tom, jak jsem s tou věcí zápasila v útrobách kabinky wc, protože to byla jedna z nejnechutnějších věcí, které jsem musela za posledních minimálně 10 let absolvovat. Navíc mě to z dámy dost degradovalo a taky se mnou cloumalo zoufalství i vztek. Zametla jsem všechny stopy, vydesinfikovala okolí a sprejem přebila odér, ale v chřípí mi vzpomínka zůstala ještě celý zbytek dne a tak jsem odpoledne koupila los a vsadila sportku.
Výsledkem byla výhra 30 Kč, což teda nepovažuji ani v nejmenším za dostatečnou kompenzaci.
Takže už zbývá si jen připomenout smysluplné rčení: Když nejde o život…
