Článek
I kdybych se sebevíc snažila se navenek tvářit nad věcí, nebo se cítit pořád jako pětatřicítka, stejně mě to každý den doběhne.
Už jen to ráno.
Probudím se do tmy, protože je prosinec a vstávám v 5.30. Při pohybu vzhůru a vpřed z postele ven se ozvou ani nevím, jestli dřív záda a pak koleno, nebo obojí najednou. Sedím chvíli na posteli a zoufale se snažím si vzpomenout, jaký to byl optimistický důvod, který jsem si večer naordinovala, abych měla pocit, že se mi do té práce chce. Nemůžu si vzpomenout. Vstanu celá ztuhlá a vím, že se teď minimálně půl hodiny musím pohybovat tak, abych něco neshodila na zem, protože kdybych se teď musela ohnout, bylo by to jako bych ohýbala umakartovou desku. Ztuha. Zatajit dech, podepřít se o nebolavé koleno, sebrat věc, narovnat se a výdech.
Odšourám se do koupelny.
Fénem zápasím se svými přeleželými vlasy, a přestože jsem si je předevčírem myla, už zas vidím mastné splasklé pruhy přilepené k hlavě. No nic, pojď můj drahý suchý šampóne, nad kterým jsem opovržlivě kdysi v dávné pubertě protahovala obličej, jak někdo takhle může fingovat neumyté vlasy. Takovej podvod. Dnes je to jeden z mých nejvěrnějších kámošů. Mýt si vlasy obden mě fakt už vysiluje. A ten prášek, kterej je tu asi už sto let, načechrá vlasy tak, že účes vypadá líp, než po hodinovém mytí a foukání čerstvě umytých vlasů. Přefouknout přes kulatý kartáč nejproblémovější prameny, láknout a do 15 minut hotovo. Parádní hlava.
Mít pěkně načesanou a upravenou hlavu začíná být asi nejdůležitější každodenní povinnost. Od té hlavy se totiž všechno odvíjí….
Všímám si seniorek, které dbají na svůj účes. Jsou to dámy. A já se rozhodla být dámou, když už mi laň ve středním věku s rozčepýřeným drdolem nikdo neuvěří.
Následuje líčení. I tady jsem s věkem dospěla ke změnám. K makeupu jsem přidala zdravíčka, která mi kdysi taky připadaly příliš a měla jsem dojem, že je používají hlavně úplně jiné národy, než ty západní. Až na paní učitelku Maříkovou ze školní družiny, kterou jsem viděla prvně asi ve druhé třídě, a která byla tak krásná bytost s havraními vlasy a teplou, jižansky snědou barvou kůže, černýma očima a nejlíbeznějším úsměvem, který kdy učitelka, které jsem znala, mohla vykouzlit. Používala zdravíčka oranžové barvy. Takže když jsem poprvé váhavě brala svá první zdravíčka do ruky a nebyla si jistá, jestli ano, vzpomněla jsem si na tuhle paní učitelku a vložila je stále trochu nejistě do košíku.
A je tu druhé líčidlo, které přišlo až po čtyřicítce a tou je červená rtěnka. Na tu jsem nikdy neměla odvahu. Až jednou přišla kamarádka Jana s větou: „už jsme zažily všechno a teď už hrdě můžem nosit i červenou rtěnku“. Tak moc se mi ta věta líbila, že jsem si ji poprvé, a bylo to v zimě, namalovala odvážně na pusu, byla to řvoucí červená a najednou jsem se skutečně cítila tak hrdě jako nikdy. Jako bych právě získala nový certifikát- ode dneška jsi nositelka červené rtěnky. Je ale pravda, že od té doby ji nosím hlavně v zimě, kdy cítím, že je potřeba něco rozsvítit na svém unaveném našedlém zimním obličeji. Stále jsou místa a události, kam bych si ji neodvážila vynést. Třeba do práce.
A pak je tu ještě zářivě červený lak na nehty. Ten také přišel až po čtyřicítce, ale bylo to jednodušší než s rtěnkou. Nejdříve jsem své zářivě červené nehty testovala doma a když přišla pochvala, stal se součástí mé přetékající kabelky na líčidla a poličky v koupelně i červený lak v různých odstínech.
A tak se zdravíčky a načesanou hlavou vyrážím do tmy, i když pořád nevím, co byl ten důvod, abych se do práce těšila…
Nejspíš to byla snídaně s pořádným kafem.
