Článek
Životospráva. Brr. To je slovo. Naskakují mi pupínky.
Spravím si život, když vyměním voňavé pečené maso s bramborovým knedlíkem za fazolový burger?
Představuji si, jak moje játra blahem vzdychají, jaká je to paráda, svátek, že jsem jim poslala nějaké zdravé látky, se kterými nemusí zápasit půl dne.
Tak játra, ledviny, slinivka a nevím co dalšího se v mém těle zaraduje. Ale mozek a chuťové buňky stojí na druhé straně a zdá se, že tenhle zápas vždycky vyhrají. Obzvlášť, když oči zahlídnou nápis Libeřské lahůdky…To je konec. Chlebíčky miluju.
Chlebíček si nedokážu odepřít. Nikdy. Pak taky guláš, teplé uzené, halušky, segedín, španělského ptáčka, svíčkovou, stejk na pepři, francouzské brambory a pečené maso asi na všechny způsoby.
Moje správná životospráva je pořád někde na půli cesty.
Když už to s jídlem nezvládám, naordinuji si otužování. Začnu ale až v pátek večer. Pokaždé je to příšerný sebezapření, ale s každým dalším dnem to jde líp. Trvá to jen chvíli, takže i díky svým tukovým polštářům se to dá zvládnout, i když studená voda bodá jak tisíce jehliček. To teplo, co se pak rozleje po celém těle na oplátku, je odměna. Asi to mě na tom baví.
O sportu se neodvažuju zmiňovat, protože psát a mluvit o sportu mi tak nějak nepřísluší. Další osypkové slovo. Nezdědila jsem tenhle dar a nejsem pro sport stavěná. Snad jedině pro vrh koulí, nebo řecko-římský zápas, u toho leží.
Ale abych na sebe nebyla tak přísná, slušně plavu. Nedělá mi problém kdykoliv dát na jeden zátah 40 bazénů. Většinou jsou ale důvodem, proč do bazénu nejdu zase ty moje vlasy… mytí, česání, foukání. Blbý důvod, proč mi zrovna včera propadla jedna permanentka.
Vlastně je tu ještě chůze. Ta už se dneska také řadí ke sportu, a tím pádem můžu nasbírat nějaké body i tady.
Jen nesmí být venku moc zima nebo moc horko, velký kopec a cesta bez občerstvení…
