Děti nemají zažívat násilí. Musíme říct NE bití v zákonech i doma

Výchova dětí je těžká. To ví každý rodič, který někdy stál tváří v tvář neúnosné frustraci, tvrdohlavosti dítěte, vztekání se, vzdoru apod. Známe to všichni. Sama mám děti dvě. Dny, kdy trpělivost dochází a únava přebírá velení, ani nespočítám. Ale právě v těchto chvílích, kdy je nejjednodušší sáhnout po „rychlém řešení“, si vždycky připomínám, že násilí na dětech – byť ve formě „nevinného plácnutí“ – není dobrou odpovědí. Prostě to nepomáhá.

Poslankyně za KDU-ČSL Nina Nováková v jedné větě říká, že nesouhlasí s tím, když dítě „flákneme“. V té druhé ale tvrdí, že plácnutí dvouletého dítěte přes plenku je „přiměřenou“ výchovnou metodou, která podle ní neškodí. V tom je rozpor. Podobné výroky nejen že popírají moderní vědecké poznatky o výchově, ale také přispívají k legitimizaci násilí ve společnosti. Taková předávaná zkušenost je ta nejhorší. Dospělí se mezi sebou nebouchají, tak proč bychom měli bít ty nejzranitelnější, kteří se nemají jak bránit?

Úplně jednoduchý příklad. Když dítě na pískovišti majzne jiné dítě lopatičkou po hlavě za něco, co se mu nelíbí, tak mu přece taky vysvětlujeme, že bít jiné děti se nemá. Je pak divné, a pro dítě to je logicky matoucí, pokud mu vzápětí dáme „jednu výchovnou“. Nedá se vychovávat v hodnotách „ostatní se nemlátěj“ a mezi sebou doma to dělat.

Dnes se ukazuje, že násilí zažívá 14 % dětí, což jsou dvě až tři v každé školní třídě. V některých regionech až čtyři.

Mnozí zastánci tělesných trestů tvrdí, že drobné fyzické tresty dětem „neuškodí“ a dokonce je zocelí. Jenže vědecké studie hovoří jasně – jakákoliv forma tělesného trestu má negativní dopady na psychiku dítěte. Namísto pocitu bezpečí a důvěry si děti do dalšího života odnášejí nejistotu a strach.

Paní poslankyně Nováková navrhla, aby deklarace nepřípustnosti tělesných trestů byla ze zákona vyňata. Tím však vysílá signál, že „trocha násilí“ je v pořádku, pokud to rodič považuje za vhodné. Takový postoj je pro mě jako mámu nejen nepochopitelný, ale i nebezpečný. Jak uvádím výše, předávaná zkušenost opravdu funguje. A často děti, které fyzické tresty zažily, pak trestají obdobně vlastní děti, a co hůř, kolikrát i třeba staré rodiče. Domácí násilí na seniorech je často důsledkem násilí v dětství.

Podívejme se na naše sousedy – Polsko a Maďarsko. Dvě země, které už přes 15 let zakazují tělesné tresty dětí. Tento krok nejenže nezpůsobil žádný chaos ve výchově, ale naopak posílil povědomí o moderních a efektivnějších metodách rodičovství. Já věřím, že i české rodiny si zaslouží stejnou podporu a ochranu.

Výchova bez hranic není řešení, to rozhodně nikdo z nás neříká. Ale asi se všichni shodneme, že hranice jde nastavovat i jinak – bez plácání či pohlavků. To potvrzují vědecké poznatky i zkušenosti mnoha rodičů. A nikdo z nás není dokonalý. Sama dobře vím, jak snadno může člověk v těžkých chvílích selhat. Ale právě proto potřebujeme jako společnost toto téma otevírat, abychom pomohli sobě i ostatním rodičům nalézat lepší způsob ve výchově.

Deklarace nepřípustnosti tělesných trestů v občanském zákoníku není o kriminalizaci rodičů – a to podtrhávám – ale o postoji: jako společnost nepodporujeme násilí na dětech. Je to krok, který už dávno udělaly i konzervativnější státy Evropy.

Paní poslankyně Nováková za KDU-ČSL možná nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy „facka byla výchova“. Ale my, Piráti, jako liberální strana věříme, že budoucnost patří rodičovství, které nevyvolává strach, ale učí děti důvěře, respektu a samostatnosti.

Bití dětí je přežitek. Je čas udělat další krok k tomu, aby české rodiny byly místem, kde vládne pochopení, ne násilí. Proto říkáme jasné NE jakémukoliv návrhu, který připomíná středověk.