Koupit si nenávist nebo lásku? Na sociálních sítích snadno

Kromě výjezdů do regionů, kde se snažím co nejvíc poznat život místních lidí, se občas vydávám na virtuální výlety do jiných sociálních bublin. Zajímá mě, jaké problémy řeší lidé, se kterými se prakticky nemám šanci potkat, jaké mají názory, jak přemýšlí. Při jedné z takových výprav jsem si všimla zajímavé věci; pod příspěvky na účtech některých populistických politiků a osob označovaných jako dezinformátoři se to hemžilo komentáři plnými slov „neskutečný“, „úžasný“, „pokora“, „vlast“, „smekáme“. Byl to jen okamžik, kdy mi blesklo hlavou, že jsou si dost podobné. A další okamžik, kdy mě napadlo, jestli tyto komentáře píší skutečné osoby a vůbec - jestli se dá takový komentář třeba na Facebooku koupit.

„Koupím komentář na Facebooku“, zkusila kolegyně zadat do vyhledávače. A to, co se před ní objevilo, je děsivé. Zahraničních i českých firem otevřeně nabízejících nejen komentáře za úplatu bylo hned několik, přičemž ne všechny se podobným servisem chlubí veřejně.

Obchodníci s virtuální přízní

„Jsou libo pozitivní nebo negativní komentáře? Nebo snad „likes“, kladné hodnocení vaší služby, negativní hodnocení konkurence či followeři? Vše z kvalitních a uvěřitelných profilů, záruka vrácení peněz!“ To všechno a mnohem víc se dočtete na stránkách obchodníků s virtuální přízní, nebo také nenávistí. Stačí si vybrat. A zaplatit. Z pestré nabídky si můžete sestavit celou armádu virtuálních vojáků, kteří se budou rvát za každý váš názor, za každé vaše slovo na libovolné sociální síti, kteří vás budou nekriticky hájit do poslední nitě jejich virtuální vojenské košile. Nebo také reputačně zničí každého, na koho ukážete prstem. Stačí vám k tomu dostatek peněz a nedostatek morálky.

Co není zakázáno, je dovoleno

„Je to bezpečné a legální?“ nabízí FAQ jednoho z obchodníků jednu z nejčastěji pokládaných otázek a zároveň odpověď: „Ano, je to legální. Instagram nemá ve svých pravidlech a podmínkách nic o zákazu či penalizacím proti účtům, kteří nakoupí sledující či likes. Stejně tak to není nezákonné, jelikož neexistuje zákon, který by zakazoval poskytování této služby.“ Autor odpovědi má pravdu – co není zakázáno, je dovoleno. Na tom stojí celý právní řád naší země. Otázkou je, zda by to tak mělo zůstat i v tomto případě. Už samotná existence otázky „Je to bezpečné a legální?“ v FAQ totiž naznačuje, že tazatel i poskytovatel služby o čistotě svého jednání tak trochu pochybují. Morální to totiž není ani v případě, že by se jednalo třeba o „neškodnou“ podporu reklamy na zmrzlinu.

Život v onlajnu

Čím dál tím větší část lidského bytí se živelně přesouvá do on-line prostoru. Digitalizujeme vše, co se dá (a je to tak principiálně správně), na scénu velkolepě vpadla umělá inteligence. Stohy nejrůznějších informací se na nás valí ze všech stran, ne všechny jsou však pravdivé. Vyznat se v dnešním světě je čím dál náročnější, zvláště pak pro zranitelné skupiny lidí. Pro některé jedince to představuje chaos, s kterým si neumí poradit. Neví, jaké informace si vybírat, jak je ověřovat a často „naletí“. Špinavý politický marketing a hybridní (nebo informační) válka už dávno nejsou jen pojmy z detektivních románů, je to naše nově zakoušená realita a jsem přesvědčena, že kupované komentáře mohou být jednou z velmi účinných zbraní. Proč?

Není důležité, jaká je realita, důležité je, jak se nám jeví.

Více než kdy jindy dnes bohužel platí, že není důležité, jaká je realita, jaká jsou fakta. Mnohem důležitější je, jak jsou podaná a jak se lidem jeví. Zkreslování jakékoliv skutečnosti, ať už nakoupenými komentáři, „lajky“ či počtem falešných sledujících, by nám mělo vadit nejen pro svou amorálnost, ale hlavně pro závažné dopady, které může mít. Co dokáže zfanatizovaný dav, který uvěřil konspiračním teoriím, jsme viděli třeba ve Spojených státech amerických, kde stoupenci QAnon napadli Kapitol. Jak vystrašení byli někteří lidé před druhým kolem prezidentských voleb máme v živé paměti jistě všichni a o tom, kolik lidí skončilo s poleptanými sliznicemi po užívání přípravků na bázi oxidu chloričitého, by zase mohli vyprávět lékaři.

Podstata člověka je utkaná z neviditelných vláken pocitů, dojmů, emocí. Kde se berou, je často nemožné vědomě rozkódovat, ale i na základě nich si vytváříme vědomé názory a postoje. Obsah konzumovaný v on-line světě naše prožitky a emoce zcela jistě ovlivňuje a pobyt na sociálních sítích tak už dávno neutváří jen naši virtuální realitu, ale ohýbá realitu i v „off-line světě“. Snad nejvíce to vidíme právě na strachu a agresivitě. Byť generovaná na sociálních sítích, dokáže ničit skutečně.

V jakém světě chceme žít?

Po médiích chceme, aby odváděla kvalitní práci – aby byla pravdivá, aby byla pokud možno objektivní, aby novináři dodržovali etický kodex. Vyčítáme jim, když pravidla poruší. Proč něco podobného nechceme po sociálních sítích, které čím dál častěji roli médií přebírají?

Opravdu chceme žít ve světě, kde bude možné v masovém měřítku za peníze manipulovat veřejným míněním, vyvolávat strach nebo třeba ničit živobytí prostřednictvím nakoupených negativních hodnocení?

Kudy z toho ven a jak přitom nepřijít o svobodu projevu

Mediální výchova ve školách, aktivity neziskových organizací zaměřené na vzdělávání seniorů nebo jiných zranitelných skupin a fake news osvěta v médiích jsou jistě potřebné, ale obávám se, že nás v tento moment nespasí. Plody těchto snah budeme sklízet s odstupem, nebo jsou nedostatečné. Problém, který máme, je tady a teď a má závažné dopady na celou společnost. Ačkoliv skupina lidí, která podléhá nejrůznějším typům dezinformací, neroste rychle, přesto roste. Stát se tomu neumí účinně bránit. Vše, co momentálně (ne)máme v ruce, těžce selhává. V kombinaci s nízkou důvěrou ve vládu, strategickou komunikací státu v plenkách a bezskrupulózním protivníkem vytváří ideální podmínky pro podrývání demokracie. Chceme-li si i v budoucnu svobodně říkat, co si myslíme, měli bychom to okamžitě začít řešit. Morálku neuzákoníme, ale placenou podporu bychom měli přinejmenším označovat jako označujeme inzerci.