Článek
Dva pokusy o sebevraždu v metru během jednoho dne. Z toho jeden mladistvý. To už je opravdu alarmující číslo. Máme si na takovou situaci opravdu zvykat a brát ji jako normu?
Co se musí člověku honit hlavou, když skočí pod přijíždějící vlak metra? Dovede si někdo vůbec představit, jaká situace ho k tomu může vést? Dovedete si představit, že stojíte na kraji nástupiště a prostě skočíte? Já otevřeně říkám, že si to neumím představit. Nikdy jsem takovou bezmoc nezažila. O to horší, když něco takového udělá třeba člověk, kterého jste znali.
Bez nadsázky mohu říci, že něco ve mě během okamžiku ale dovedlo vyvolat pocity strachu, paniky a bezvýchodnosti. Stačilo 15 minut, kdy na mě bez ladu a skladu vyskakovala krátká videa na Tik Toku. Většinu z nich bych označila za bizarní, nějakým způsobem ve mně vyvolávalo úzkost a strach. Jestli teenageři v nejzranitelnějším věku tráví hodiny sledováním takových videí, tak jejich mozkové buňky musí zažívat doslova nervový kolaps.
Když se k tomu připočte nepříznivé klima ve škole, sem tam nějaká ta šikana (ta je bohužel všudypřítomná, to si přiznejme) a občasný obyčejný názorový střet s rodiči… Je to už minimálně důvod k tomu hledat nějaký únik z takového prostředí.
Inspirace z internetu a sociálních sítí na sebe nemusí nechat dlouho čekat. Co je podle takových zdrojů ideální na „vypnutí“? Alkohol, prášky, drogy, adrenalin… Roztáčí se spirála, na jejímž konci v ideálním případě přichází pomoc - od rodiny, kamarádů, nejbližších osob nebo lékařských odborníků. Ve většině případů to ale spíš dopadá tak, že pomoc nepřijde vůbec a nebo až příliš pozdě.
Sehnat psychologa, psychiatra, adiktologa… to je záležitost i na několik měsíců. A co s člověkem, o to hůř třeba s dítětem, které tu pomoc potřebuje hned? Ne až za několik měsíců. Rodiče ani nejbližší osoby obvykle nejsou psychiatři, a tak jejich snaha o pomoc může být naopak ještě posledním „hřebíčkem do rakve“.
Je to velmi smutné. Když se s realitou nedokáží ve velké míře vypořádat ani dospělí lidé, těžko to někdo může očekávat od dětí. Když si člověk přečte různé výzvy ze sociálních sítí, nestačí se divit. Opravdu nikoho z těch „dětí“ nenapadne, že to je nebezpečné, že to je naprostá blbost? Nebo si to naopak uvědomují, ale jejich touha po pozornosti jakéhokoli směru je silnější než vlastní život či zdraví? Nebo doufají snad, že potom si konečně někdo všimne jejich křiku o pomoc?
Když už se něco stane… tak možná zpětně spoustu zdánlivě nesouvisejících a bezvýznamných věcí pak může začít dávat smysl. Najednou si člověk říká, že to vlastně bylo docela jasné sdělení jen tehdy ho nějak nedokázal číst, nebo ho prostě neviděl. Možná ani vidět nechtěl. Až běží mráz po zádech a slza teče po tváři…
Děsí mě, jaká atmosféra panuje ve světě a ve společnosti. Zpětně musím říct, že svět, který jsem znala jako dítě, byl přece jen lepší a nějakým způsobem zachovával nějaký řád. Člověk měl velmi konkrétní hranice a velmi dobře věděl, co se stane, pokud je poruší. Dnes je tu chaos a všudypřítomná nejistota.
