Článek
„Studente, nauč se poučky a vzorečky a budeš uznán dospělým. Myslícímu člověku je z toho špatně, zatím co učenlivý prosťáček slaví triumfy.“ Nějak takto zaznělo toto sdělení ve stařičkém černobílém filmu Škola základ života.
Jak to asi začalo
První „plody“ inkluze v českém školství šlo pozorovat už kolem roku 1998. Někdy v této době se upouštělo od tzv. vyrovnávacích tříd, kde byly žáci „nemocní“, s nějakou skutečnou diagnózou. Nikoli žáci nepozorní a nevyzrálí. Jenže školství najednou vymyslelo zvláštní věc. Proč by nemohli takoví žáci chodit do normálních tříd mezi, nechci říct normální děti, ale řekněme mezi běžnou populaci. Jinými slovy, proč zřizovat speciální třídy, když by mohli být v obyčejné. A aby se jim běžné děti nesmály, tak děti z inkluze dostanou úlevy.
Úlevy spočívaly například v mírném známkování (za 4 chyby klidně jednička, místo 4 a 5 se dávalo N jako neklasifikace). Lepší známky, ale i méně práce nebo i lehčí zadání. Celkově také mírnější přístup a obrovskou toleranci k učení, jednání i dodržování pravidel. Takhle nějak se nastavila inkluze pro „papírové“ děti - papír na dyslexie, dysgrafii, dyskalkulii… Myšlenka možná dobrá, ale nějak se nezadařilo provedení.
Šikana normálních dětí
Najednou totiž běžní žáci byli upozaďováni a mnohdy i pranýřováni nejen vyučujícími, ale i mnohými „papírovými“ dětmi. Aneb když se dyslektici vysmívají ostatním dětem.
„Ty máš z diktátu 3? Za tři chyby? Tak hele na mě, mě to nebavilo psát, tak mám N. Ha Ha! Mám poloviční délku pololetní písemky, ha ha! Nepřinesl jsem úkol, no a co? Haha!“
Když se ve třídě shodil například květináč při hromadné honičce, papírové děti byly vždy z odpovědnosti za škodu omluveny. A proč? Protože tyto děti za to nemohou, mají na své chování potvrzení. Je to chyba normálních dětí, protože ty se chovaly špatně. A nemají na to omluvenku z ped. psych. poradny!
Když pak rodiče papírového dítěte zastavovali učitelku na ulici, vedli s ní dlouhý rozhovor za přítomnosti dítěte samotného, bylo to poněkud zvláštní. A mnohem víc zvláštní bylo, když se pak takové dítě dožadovalo v testu podpory od nepapírového souseda v lavici - „Ty to umíš dobře, ty mi musíš pomáhat. Učitelka to říkala mamce. Tak mi to dej opsat, já nic nevim.“ Výsledek? Obyčejné dítě nenechalo opsat test. A ještě bylo nařčeno, že je nekolegiální. Protože přece musí slabšímu pomáhat! Ale nevadilo. Body do testu si papírové dítě snadno obstaralo už za to, že vůbec něco napsalo - 2 body za odpověď na otázku Uveď znaky ptáků. Odpověď - Ptáci mají peří. A když je jim zima tak se začepýří.
Odklady školní docházky
Další pomyslné hřebíčky do rakve českého školství zarážejí odklady povinné školní docházky. Dříve se nikdo s nikým nebavil, odklad byl jen pro vážné zdravotní důvody a hotovo. Děti ve třídě se pak sešly ve stejné věkové skupině, max rozdíl 12 měsíců. A dnes? Odklady jak na běžím pásu. A proč? Je stydlivý. Je bázlivý. Umí už všechny písmenka, ale je fyzicky drobný. Ještě mu chci prodloužit dětství, jen ať si hraje o rok déle. Za rok bude silnější, bude s ním měně práce, bude mít výhodu proti malým dětem. A pak se ve třídě sejdou čerstvě 6 leté s čerstvě 8 letými a to už je opravdu neúnosný stav.
Navíc ty starší děti často mají papíry s různými poruchami, oslabeními… a jsou opět nedotknutelní. Takové školství není dobré. Běžné děti jsou upozaďovány. A děti nadané? O těch příště, ale to je prakticky druh odsouzený k záhubě. Na českých školách určitě. Pokud se náhodou nenajde osvícený pedagog, který ale stejně narazí a neochotu oficiálních postupů.
