Článek
V posední době nevycházím z údivu, co se už považuje na diagnózu. To, že se cítím vyčerpaná a ráno se mi špatně vstává a mám nechuť jít do školy, nepovažuji za depresi. Že nemůžu někoho vystát, že se ke mě někdo zachová špatně nepovažuji za hraniční poruchu osobnosti. Že někdy jsem plná energie, mám dobrou náladu a plno plánů a jindy se mi nechce ani vylézt z postele nepovažuji za bipolární poruchu.
Diagnóza = nejsem líný, jsem nemocný
Mám silný pocit, že hlavně dnešní náctiletí trpí záchvaty neskutečné lenosti a naprosté neochoty k čemukoli, co vyžaduje jisté úsilí a práci. A aby si tento status obhájili a vyargumetovali před rodiči nebo před školou, nutně potřebují dostat diagnózu. Diagnózu, která je pro ně vstupenkou a do příjemnějšího světa. Protože já nemusím, já jsem nemocný. Musíte se ke mě chovat podle určitých pravidel, jinak mě uvrhnete do strašného psychického stavu.
Taky jsem byla teenager, co neměl rád ranní vstávání a povinnosti
Stále si velmi dobře pamatuji doby, kdy se mi strašně nechtělo ráno vstávat. Vylézt z pod teplé peřiny do zimy, která v pokojíku panovala. Bylo strašně lákavé zůstat ležet a blaženě usnout. (Naštěstí) mě rodiče vždycky vykopali ven a dokonce po čase dokázali to, že ač se mi k smrti nechtělo, tak jsem vstala sama. Vždycky. Pokaždé jsem odešla buď do školy nebo do práce. Vedli mě ke zodpovědnosti a ukázali mi, že člověk musí občas přejít velkou nespravedlnost, vztek, křivdu nebo zradu.
Proč dnešní dospívajícím nikdo (výjimky jsou, pravda) nedokáže vštípit podobné hodnoty? Proč si rebelující mládež dokáže vykřičet omluvenky ze školy, z povinností, z pravidel, která odjakživa platila pro všechny slušně vychované lidi?
Taky mi často bylo do pláče. Taky jsem často brečela. Ano, byl to způsob jak ze sebe dostat emoce. Ale nikdy by mě nenapadlo to považovat za něco víc. Za depresi, poruchu, fófii apod. Prostě se s tím člověk musel vyrovnat. Za čas emoce polevily. Špatná rozhodnutí přinesla ponaučení, ne útěk před realitou.
Sněhové vločky
Skutečně se vychovávají „sněhové vločky“, které se zhroutí při prvním kontaktu s realitou. Před první vyžadovanou hranicí se psychicky složí. Proč? Protože nejsou zvyklí, že by se taky někdy měli před problém postavit čelem. A vydržet, ač je to často nepříjemné, otravné, zbytečné, nedává jim to smysl… ale autoritě, která úkol zadá, to smysl dává. A jim z pozice dítěte či podřízeného nepřísluší hodnotit, jestli si to zaslouží jejich pozornost a energii. Prostě to mají udělat.
Rychlá doba, sociální sítě podporují závislost
Doba je jiná. Spoustu věcí je daleko jednodušších, ale zároveň skrývá daleko více nebezpečí. Konzumace obsahu sociální sítí učí mozek nedělat nic. Nechá se jednoduše bavit, sám nic nevymyslí, nevyzkouší, neobjeví. Neustále scrollování rychlých a blikajících příspěvků vytváří podobnou závislost jako drogy - už bez toho nemůžu být, potřebuju to. A když to nemám, mám absťák. Jsem podrážděný, frustrovaný, v „depresi“. Navíc se na sociálních sítích všichni prezentují životem, který není pravdivý. Sdílí jen pozitivní informace, úspěchy a stylizované fotky. Teenager tedy velmi snadno z toho může usoudit, že nic nedokázal, nestojí za nic a nevidí tedy svůj další smysl života. To ale je jen pseudo obraz doby, nikoli důvod sehnat si diagnózu deprese.
Někteří jsou skutečně nemocní. Ale mám pocit, že drtivá většina diagnóz jsou jen rozmazlené děti, které vychovávají bezhraniční rodiče.
