Článek
Je velmi vyčerpávající, když vyučující neděla svoji práci. Tou prací je děti učit, něco naučit a hlavně nastavovat hranice a vyžadovat jejich dodržování. Ne jim vyprávět zážitky s víkendu. Učitelka není kámoš, učitelka má být autorita. Urážky a fyzické či slovní útoky nejsou běžným standardem komunikace. Děti se nemají slovně ani fyzicky napadat. Nikdo nemá být provokován, ani ten nejmladší a nejmenší z ročníku. Běžná sídlištní škola, žádný zapomenutý kraj světa.
„Nechceš teď psát? No tak si to někdy dopiš.“
„Doporučuji naučit hodiny. Bude test.“
„Děti, dělejte jen to, co dělat chcete. Nepřemáhejte se.“
„Ty nemáš domácí úkol? Tak si ho někdy udělej, když budeš chtít.“
„Ty provokuješ a nikdo ti nic nedělá. Vždycky ty, nikdo jiný! My všichni to tady víme, že ano děti?“
Urážet jedno dítě a poštvávat proti němu ostatní. Teorie skupiny a její hiearchie funguje výborně. A do toho ještě nic nenaučit. Na fotkách nutit dítě se objímat s ostatními, protože to přece vypadá dobře. Co na tom, že ho po fotce skopnou do rybníka.
Proč se pak já doma jako rodič musím pasovat do role učitele a navíc psychologa? Proč mi dítě na otázku „Co jste dnes dělali ve škole?“ odpovídá: „Nic. Povídali jsme si, co jsme dělali odpoledne a o víkendu. Byli jsme na procházce. Matika nebyla, hráli jsme si venku.“ „Já jsem ve třídě nejhloupější, nikdo mě nemá rád.“
Proč když se ho zeptám, dneska dobrý ve škole? Odpoví „Ne, nechci tam chodit. Jsem nejblbější a nechci být s těma spolužákama. Mami já chci jinam.“
„Chtěla jsem tě dát jinam, ale přeřazení mi odmítli. Musíme vydržet, nebo dojíždět každý den.“
Písanku dopsali už v lednu. Od té doby vlastně rukou nepíšou vůbec. Kdybych ho alespoň občas nedonutila doma psát ´mnou koupenou písanku, tak už skoro neví, jak psací písmo vypadá. Pracovní sešit nosí nedopsané. Dvě strany prázdné, cvičení napsané do půlky, U tohohle jen první sloupec… První pololetí jsem striktně trvala na tom, ať pracovní sešity dopisuje. Neustálý boj a řev, že „Tohle jsme dělat neměli! To nemusíme mít hotové! To dělat nebudu! To není úkol! Já to psát nechci, tak nemusím!“ 2. třída ZŠ…
A takhle je to od první třídy… 2 roky… dva roky doma doučuju pravidelně, každý den, maximálně obden. Protože kroužky a protože někdy taky jsem v práci do 18 hod. K tomu ho utvrzuji v tom, že chování téhle třídy není normální a není v pořádku. Ať se nenechá vyprovokovat.
Je tohle opravu normální? Na tohle jsme přistoupili? A to není jen o jedné třídy. Ve vedlejší třídě vůbec nemají zasedací pořádek a každý si sedne ráno kam chce. Ani ve vedlejší třídě děti nic neumí. Nikdo to po nich nevyžaduje. Po dětích z cizí třídy sprostě křičí „Vypadni debile, sem nepatříš!“ jen se přiblíží k dveřím třídy. A ředitelce školy to nevadí. Tedy vlastně, všechno je v pořádku, nic takového se nikdy nestalo.
Proč se dozvídám úplně jiné informace od učitelky na třídních schůzkách a úplně jiné od dítěte? Na třídních schůzkách učitelka všechny chválí, že jsou výborní, jak napsali výborně testovací sadu z matematiky. A že měli nejlepší průměr ze všech tříd v ročníků. Úžasný výsledek! A když se zeptám syna „Kolik jsi měl bodů ze srovnávacího testu?“ tak odpoví „Ale mami, to já nevím. To nám neříkali. Jen, že to nebylo dobrý.“ Odvětím „Vždyť na třídní schůzce nám řekli, že jste byli nejlepší z ročníku?“ „No mami, to ale neni pravda, to jsme určitě nebyli. My to neumíme.“
Učím ho na závěrečný test. Mám pocit, že to ovládá, byť že jsem si ho všechno naučila sama. Test píšou až třetí hodinu. Soustředění nebude nejlepší. A on přinese nejhorší známku z celé třídy. „Cos tam zkazil?“
„Nevím, asi slovní druhy.“
„Máš tu písemku, uvidím ji?“
„Ne, nemám, neviděl jsem ji.“
„Stihnul jsi všechno?“
„Ne, ani náhodou.“
„A ostatní taky nestihli?“
„Stihli, za těmi chodí asistentka a radí jim. Nejvíc za těmi s ADHD, těm radí pořád.“
„Co měli?“
„Jedničku. S hvězdičkou.“
„A tobě taky poradí?“
„Né, mně skoro nikdy. Při té písemce mi poradila asistentka.“
„A co ti poradila, to jsi měl dobře?“
„Né, to mi právě poradila ty slovní druhy. Jednomu klukovi k té známce řekli, že je na tom špatně, že to neumí a že by měl za 4. Ale že má jedničku.“
Pravdou je, že kdybych bývala na podzim držela ústa a krok a nesnažila se nalézt spravedlnost u učitelky… poté u vedení školy… poté u ředitelky… tak by možná nebyl za nejhoršího a nejproblematičtějšího žáka. Přeřazení nebylo možné (ač místo je a bylo) - údajně strašná administrativa a navíc, je to nevýchovné. Přece si musí zvyknout, že ne vždycky se k němu všichni budou chovat hezky (fyzické a slovní útoky). Musí si zvyknout, šatny jsou malé a strkání a bouchání je běžné.
„Máte maminko pocit, že dítě nic ze školy neumí? No tak musíte být důslednější. My tady ty děti nemůžeme vychovávat. Věnujte se tomu dítěti doma.“
Máte taky takovou zkušenost na prvním stupni? Že z některých rodičů dělají otroky a ještě je uráží? Zatím co rodiče bez hraničních hospodských povalečů se slovníkem z třetí cenou jsou vážení a Páni rodiče?
