Článek
Ve svých 40 letech nedokážu stále pochopit, proč by kdokoli měl pochybovat o své identitě a o svém pohlaví. Je to snad důsledek toho, že mladší generace nedokážou přijímat věci, které zkrátka nedokážou změnit? Že existují i nepříjemné povinnosti a ne jen zábava, že existují pravidla a řád, že existuje v řádu člověka jen muž a žena?
Následující odstavec bude možná poněkud spirituální a pro někoho těžce pochopitelný. Ač nejsem věřící, přijde mi pochybování nad vlastní identitou jako neúcta k nějakému vyššímu řádu. Ať už takový řád způsobil Bůh nebo čistá evoluce, je to neúcta. Neúcta k silám, které dodnes nedokážeme ani pochopit, natož si s nimi zahrávat. Příroda ví co dělá, nikdo z nás nemá právo o tom pochybovat.
Dokážu pochopit, že někteří lidé mohou pociťovat náklonnost ke stejnému pohlaví. A nevadí mi to. Je to každého věc, každý si se svým životem může nakládat dle svého uvážení. Dokážu pochopit dva muže, dvě ženy jako partnery. Přesto ale nesouhlasím s tím, aby takový způsob života byl prezentován jako normální a běžný. Normální to není, ale tolerovat se to určitě může a musí. Ale nesouhlasím s tím, aby komunita LGBT+ byla glorifikována v takové podobě, jako se ukazuje např. na Prague Pride.
V určitém malém procentu se určitě může stát, že člověk má touhou se chovat jako opačné pohlaví. Může se v malém procentu stát, že cítí náklonnosti ke stejnému pohlaví.
Ale že jednou se cítí být muž a za hodinu se cítí být žena? Že o sobě mluví ve 3. rodě? Je mu jedno, jestli partner je muž nebo žena a je mu jedno, jak se daná bytost prezentuje? Neví, jestli je žena opravu žena? Má svatbu s plastovou hračkou? Identifikuje se jako žirafa? To už je za hranicí toho, co je ještě normální a snesitelné. Doma v soukromí ať se každý identifikuje jak chce, klidně jako klika od dveří. Ale do společnosti tyhle, s prominutím úchylky, už nepatří. A neměla by jím být věnována vůbec pozornost. Nedej bože snad ještě ústupky - sňatek s plyšákem, tolerování odpovědí „mňau mňau“ protože se dotyčný cítí být kočkou apod.
Kdokoli chce být platným členem společnosti, měl by se dle mého názoru společnosti přizpůsobit. Svět a společnost je hodně benevolentní. Rozhodně mnohem víc než v minulých stoletích a rozhodně víc, než je zdrávo.
Dokáže mi někdo rozumně obhájit to, že se cítí být kočkou? Že dnes se cítí být jako střední rod a zítra mužský? Já si totiž myslím, že to vysvětlit nejde. To je nemoc nebo touha po pozornosti umocněná sociálními sítěmi, touha po bizáru a naprostá bezbřehost. Argument „Dnes jsem kočka, protože se tak cítím.“ není důvod ani rozumný argument.
Když je to bezbřehostí, rozmazleností - tak absolutně nevidím důvod, aby takoví „lidé“ cokoli po „klasické“ společnosti požadovali - vlastní wc, svatby s předměty, vlastní práva a zákony… Mám pocit, že kdokoli veřejně prohlašující, že se cítí být čímkoli jiným než mužem nebo ženou patří za zdi psychiatrické nemocnice, kde by se měl zjistit důvod jeho pochybování nad identitou.
