Článek
Vše tehdy začalo už na začátku ZŠ. Rodič učitelku upozornil, že ve třídě se děti často strkají, pošťuchují a vzájemně se provokují. Odpovědí bylo, že jsou ještě malí a že si tak hezky hrají, jak kočka s myší, a ve skutečnosti se mají moc rádi. Navíc si prý její dítě vymýšlí. Jejího syna uráželi, provokovali a vše na něj svedli. Parta dětí ho bolestivě držela a nechtěla ho pustit, svalily ho na zem. Dokud je silou nenaházel na jednu hromadu, nepustily ho. Druhý den chtěl největší sígr žalovat přímo jeho matce, co mu udělal. Když viděl její brunátný výraz, sklapnul paty a neřekl ani slovo. Syn ji vše dávno řekl první. Ale provokovali dál, vše na něj svedli, strčili ho i vody. Posmívali se mu, strkali neustále do něj. Párkrát jim to vrátil a okamžitě byl označen za agresora a nikdy jinak.
Po několika incidentech i v dalším roce, které už ani neřešila, protože stejně se to vždy obrátilo proti ní - syn si vymýšlí, zveličuje, překrucuje, nic se neděje a když, tak to on děti napadá první bez důvodu. Pokaždé opakovala, že děti mu sprostě nadávají, vyhrožují, že ho zbijí. A že ve škole rozhodně není v pohodě a bezpečí, natož aby se mohl v klidu učit. Byla sama svědkem i několika sprostých slov a strkanic na hřišti nebo po cestě ze školy. Už i na jednoho z agresorů slovně vyjela, že tohle si dovolovat nebude. Marně. Nikdo ji nevěřil. Učitelka ji označila za matku, které se vlastní dítě bojí, nemá dost pozornosti, a proto provokuje druhé, aby si ho alespoň někdo všiml.
Syna prosila, ať si těch zlých dětí nevšímá a nereaguje na jejich sprosté a hloupé výpady. Bohužel, ve třídě byla parta pěti kluků a nikdo další, kdo by se se synem kamarádil. Byl jeden z nejmenších, a hlavně nejmladších. Chodil domů viditelně podrážděný, poškrábaný, s modřinami a červenými fleky v obličeji. Ani už nevěděl, kdo ho strčil nebo praštil, dělo se to pořád - šatny, družina, chodby.
Syn se přestal zajímat o školu, nebavily ho úkoly, učení, cokoli, co mělo něco se školou společného. Ráno přestal snídat. Byl i během dne stále více podrážděný. Začal se chovat podivně - mlátil s věcmi, strkal do sourozenců, křičel, začal mluvit sprostě. Jako děti v jeho třídě. Řekl, že když se bude chovat jako oni, tak se s ním začnou kamarádit.
Žádala ve škole o přestup do jiné třídy. Několikrát byla ve škole, vysvětlovala situaci prosila o zásah z jejich strany. Ve třídě bylo několik (mnoho) dětí s ADHD či jinými poruchami, také PAS. Ale z hodnocení učitelky se dozvěděla, že problém je především syn, protože ostatní mají diagnózu a nemůžou za svoje chování. V posudku na syna bylo psáno několik vyložených lží a nepodložených tvrzení. Ostře se proti tomu ohradila. Chtěla schůzku s rodiči dětí ve třídě. Ta se nikdy nerealizovala.
Pak syn začal najednou nosit doslova jednu poznámku za druhou. Nakonec učitelka před všemi dětmi řekla, že chtěl zabít spolužáka. Syn se ohrazoval, že to není pravda a nikdo mu neuvěřil. Celá třída ho označila za viníka (přesto, že u situace byly asi 3 děti, celé třída odkývala že to mohl udělat jedině on). Rodiče dětí se jich začali stranit, někteří matce nadávali. Od syna se děti odtahovaly, ukazovaly na něj přes celou ulici a vysmívali se mu ještě víc. Několik měsíců poté očekávala, kdy na dveře zazvoní sociálka.
Znovu žádala o přestup do jiné třídy. Bylo to zamítnuto s tím, že je nevýchovné utíkat o problému a že dítě se má naučit hlavně situace zvládat a řešit. A že se nic hrozného neděje. Že matka je prostě jen příliš citlivá a zveličující (hysterka). Navíc není kam přeřadit, protože tohle nic není, proti tomu, co se řeší v jiných třídách…
Parta kluků si řádila dál, chovali se jako zvířata. Na hřišti se v jednom kuse se váleli po zemi a prali se, ale opravdu nebezpečně. A když už se neprali, tak mluvili sprostě jak ožralové z putyky čtvrté cenové. A to jim nebylo ani 10 let.
Kam jsme to dobudovali, to víme všichni… I takhle nějak to vypadá ve školách.
Já se vlastně přestávám divit dětem, že mají psychické problémy a sebepoškozují se. Já tohle mít den co den, tak jsem na antidepresivech taky.
