Článek
Děti nejsou brambory, nedají se dělit
Mnoho lidí si myslí, že péči a styk s druhým rodičem střídavá péče rozdělí rovným dílem. V naprosto ideálně fungujícím vztahu mezi zúčastněnými rodiči a dětmi to tak asi může být. Ale existuje něco naprosto ideálního? Ne.
Střídavá péče, ať už rovnoměrně rozdělená či nerovnoměrná, není rozhodně vhodná pro harmonický růst především dětí. A často nepřispívá ani k harmonii mezi rodiči.
Rodiče dětí tedy z nějakých důvodů už spolu nechtějí tvořit pár a nechtějí být ve své blízkosti. To se může stát. Bohužel v současné společnosti je už spíše výjimkou, že spolu rodiče zůstanou. Daleko častěji se rodiče rozejdou. A obvykle již ve velmi nízkém věku dětí. Tedy často ještě v době docházky ratolestí do školky.
A právě v tento čas, kdy dítě nejvíc zkoumá, objevuje a osvojuje si vzory je najednou uvrženo do naprostého chaosu a nejistoty. Ve školce se přece učí o rodině: máma, táta, děti, domov. A tak jak to, že jednou je doma u mámy a jednou u táty? Kde dneska bude spát a s kým půjde domů? A kam vlastně?
V tomto ohledu některé „zkušenější“ děti již takovýto fenomén zařadily jako normu a dokonce jej dokázaly otočit ve svůj předstíraný prospěch: „Heč, já mám dva tatínky, maminku a dvě tety. A kolik jich máš ty?“ Dítě z fungující rodiny se najednou ocitne v naprosto neřešitelné situaci… vždyť má jen jednoho tátu a jednu mámu? Kde teda vzít další, aby měl taky alespoň dva táty?
Jak se asi dítě cítí?
Jak by se asi cítil dospělý, když by nevěděl, kam dnes půjde spát? A koho potká doma? A kde vlastně ten domov je? Má s sebou opravdu všechny věci, které bude další den či dokonce týden potřebovat?
Asi to není úplně nejlepší představa, ta nejistota a chaos. Kde věci nemají řád a kde není nic, k čemu by se dalo s jistotou upnout.
Málokdo si to uvědomuje, ale dětská psychika se vyvíjí až do dospělosti. A právě třeba i střídavá péče může dětem a dospívajícím v budoucnu přinést různé psychické problémy. A ty děti nebudou schopné říct, proč je jim úzko, proč se bojí, z čeho mají strach… Vůbec to nedokážou dát do souvislostí. Přece ani u mámy, ani u táty se jim nedělo nic špatného.
Jenže k té nejistotě se často přidává ještě nervozita, vztek a zlost rodičů - když se nedohodnou na přesné hodině předávky, místu, budou se hádat o každý den u jednoho nebo u druhého, o každé Vánoce, prázdniny, víkendy…
„Teď jsi podle rozpisu týden u táty. Tady máš tašku a musíš tam vydržet!“
„Ne, nemůžeš přijet o den dřív za kamarádkou. Teď je to takhle a já pak nebudu poslouchat, že neplním dohodu!“
„Tak zas musíš k tomu pitomcovi. No musíš, jinak nám nezaplatí výživné…“
Psychické zdraví
Nikdo, kdo nebyl v situaci dítěte, kde se rozhodlo „o něm bez něj“ si nedokáže představit ten nápor na psychiku. Ta bezmoc, strach a pocit, že to nikdy neskončí. Všechny děti jsou citlivé. Některé se uzavřou do sebe a překonají toto období. Obvykle pak jsou však tvrdí a nepřístupní, bez emocí, a to po celý zbytek života. Je to způsob, jak přežít. Někteří jsou však tak citliví, že se sesypou. Buď psychicky nebo fyzicky. Jiní si najdou berličku v podobě závislosti, na čemkoli.
A tady je jeden z pramenů nejen žalostného psychického stavu dětí a mladistvých, ale i jeden z pramenů závislosti. Je to útěk před nejistotou a chaosem. Útěk alespoň na malou chvíli.
Rozhodnutí na celý život
Dospělí si často neuvědomují závažnost svých rozhodnutí a svých činů. A když už nemohou být partneři mezi sebou, měli by tu vždycky být pro své děti. A alespoň před nimi se nehádat, vyjít si vstříc, neházet špínu jeden na druhého. Jde to, určitě to jde. Jen je potřeba na nějaký čas, a to možná i na velmi dlouhý čas, upozadit svoje ego a dokázat se v klidu domluvit na kompromisu. Bohužel, každá generace, která vyrůstá ve stresu, chaosu a se špatnými příklady v rodině, se rozumnému cíli vzdaluje.
