Článek
Jestli v dobách minulých byl nedostatkovým zbožím toaletní papír a banány, pak dnes je to jednoznačně lékař. A to je rozhodně horší, neb noviny doktora nenahradí. Je celkem jedno, jestli hledáte praktického lékaře pro děti, dospělé nebo specialistu. Oční, zubní, kožní, neurologie… Nikdy nebylo potřeba obtelefonovávat tolik ordinací, jako nyní. A nikdy nebylo třeba tak prosit o dřívější termín, než za 3 měsíce.
Dospělý pacient? Ano, stačí pár měsíců.
Sehnat péči pro dospělého je problém. Praktik v místě bydliště - neberou, 5 let průběžných proseb a dotazů a není místo. Praktický lékař 20 minut jízdy od domova - čtyři neberou, pátý má volno za 2 měsíce.
Oční? V místě bydliště vůbec. Další očaři ,45 minut jízdy od domova, neberou nové pacienty. Výsledek? Přeměření očí v optice u optometristy s doporučením, ať navštívím svého očního lékaře. Výborná rada, očaře nemám a za čtvrt roku se mi v rozumné dojezdové vzdálenosti nepodařilo nikoho uprosit.
Zubař? Nejbližší ochotný vzít do péče přes známost (nikoli tedy s volnou kapacitou) - 40 minut jízdy.
Neurolog? Neexistující druh lékaře. Po velkých problémech první návštěva za 4 měsíce. A to se jednalo o akutní problém. Po 4 měsících se problém vyřešil sám. Špatně, ale vyřešil.
Kardiolog? Ano, dostupný po objednání privátní péče během 14 dnů. Při běžném objednání čekací lhůta 3 měsíce. Plus další čekačka na vyšetření od první návštěvy - 6 měsíců. Čekací lhůta na potřebnou operaci - 1 rok.
Nejdřívější termín, kdy bylo možné dorazit k praktickému lékaři, bylo za týden. S akutním zánětem spojivek je to poněkud pozdě. Ale nakonec po týdnu lehké slepoty jsem se na ošetření dostala a dokonce jsem získala i antibiotické kapky, které mi během jednoho dne vrátily zrak bez zamlžování a bolesti.
A dalo by se pokračovat velmi dlouho…
Přitěžující okolnost - děti
Oční lékař pro dítě? V místě bydliště vůbec není šance. V dojezdové vzdálenosti 30 minut nemají lékaře pro děti. Obraťte se na nemocnici. Nemocnice „obyčejné“ pacienty nepřijímá, jedině s doporučením očního specialisty. „To je jedno, že nemáte, tak si ho najděte.“ Po několika vyloženě prosebných telefonátech jsem sehnala 45 minut vzdáleného lékaře za krásné 2 měsíce.
Dětský zubař? Neexistující druh lékaře. Jediné místo, kde jsou ochotní (starší spolupracující) dítě ošetřit jsou specializované kliniky. Drahé. Obvykle bez smlouvy s pojišťovnami. Anebo se smlouvami, ale podmiňujícími ošetření pravidelnými dentálními hygienami. Pochopitelně hrazenými pacientem. Zubaři mých dětí postupně odcházeli do důchodů, co půl roku jsem musela vyhledávat další zubaře. Nakonec už jsem nenašla nikoho, kdo by vzal děti hned dvě. Každý tedy navštěvuje zubaře jiného. Jeden ve vzdálenosti 20 minut další 35 minut jízdy. S tím se pojí také problémy při návštěvách v ranních hodinách, protože taková preventivní prohlídka zabere i 3 vyučovací hodiny. A odpoledne zase neordinují, že?
Logoped - na stupnici obtížnosti je přibližně na úrovni dětského psychiatra. A ti, jak známo nejsou. Na objednání na logopedii jsem čekala od dubna do září - v září mi dali termín na konec listopadu. Pominu fakt, že jsem si pak u logopeda vyslechla přednášku o nezodpovědnosti, když přicházím až více než půl roku po vypsání žádanky od praktika.
Na (údajně) jeden z nejběžnějších dětských chirurgických výkonů jsem čekala 6 měsíců a byl to dle lékaře termín nejbližší možný, který ještě někdo odřekl.
Nutno podotknout, že často zmiňovaná rada sester „obraťte se na pojišťovnu, ta vám najde volného lékaře“ je naprosto zcestná. Po dotazu totiž zdravotní pojišťovna sice poslala seznam smluvních lékařů. Ovšem informace, zda mají volné kapacity, už se nezjišťuje. Stejně tak jejich seznam nezohledňuje, zda lékař vezme každého bez doporučení, nebo je dostupný až po obdržení žádanky od specialisty. Ne od praktika. Takový seznam je v podstatě na dvě věci, které si každý zvládne doplnit sám.
Naše zdravotnictví je výborné, špičkové
Není to ironie. Naše zdravotnictví je opravdu na jedné z nejlepších úrovní nejen v Evropě, ale i ve světě. A právě proto všichni při prvních náznacích problémů hned běží k lékaři v ČR. Známý, jenž trvale bydlí v zahraničí, jezdí k lékaři zásadně do ČR. Pravidelně odlétá prskajíc angínu s předepsanými antibiotiky v kapse. Spolužačka, trvale bydlící v zahraničí, přijela porodit do ČR. Čtrnáctidennímu miminku dala udělat pas a podstoupila několika hodinovou cestu autem „domů“. Známí, trvale žijící v Kanadě, nedají na naše zdravotnictví dopustit a jinam by ani nešli. Operace očí, kolen, kyčlí… vše zásadně v ČR.
Raději bez komentáře. Všichni totiž na situaci v ČR nadávají, ale jak je někde píchne, sednou na první letadlo a už jsou „doma“ u lékaře a v nemocnicích, kterým věří. Takže normální běžní lidé tak nemají šanci se nechat ošetřit alespoň v kraji svého bydliště. Možná by bylo načase se nad touto situací zamyslet a poněkud pozměnit pravidla hry.
