Článek
Vstup do školy, to je velká sláva. Všichni se na to těší, děti rodiče, prarodiče. Počkat. Všichni se na to těší? Já asi moc ne! A syn vlastně taky asi ne. Mám ho poslat do školy, nebo mu dát odklad? Nebo ho mám dát do přípravné třídy? Počkat, otevřou tu přípravnou třídu vůbec? A dostane se tam, nebo skončí zase ve školce? Školka už mu nic nedá. Ale škola je zase už velký nápor. A on je droboučký, narozený na jaře. Tý jo, co teď?
Syn je pohodový veselý kluk - vlastně je veselý pořád a to až tak, že tím mnohé dospělé (včetně učitelek) dovede přivést k domnění, že se jim vysmívá. Ale to opravdu ne. On je jen prostě hodně sebejistý a nenechá se nikým jen tak pro nic za nic vláčet. Prostě jeho respekt a ochotu spolupráce je nutné si zasloužit. A to už od malička. Ale k holčičkám je strašně vstřícný a pozorný. Sám jim nosí botky do školkových botníků, aby se nemusely namáhat. Když ho něco zaujme, například sázení a opečovávání záhonků, dovede se tomu věnovat hodiny. Ale běda, jak ho něco nezaujme. Buď to neudělá vůbec a nebo to „nějak“ udělá, hlavně ať už od toho může pryč.
No, je taky navíc hodně akční a chvíli neposedí. Což by pro školní docházku mohl být trochu problém. Vydrží v té lavici sedět 45 minut? Vydrží tam vlastně sedět celé dopoledne? A udrží mít tu pusu taky chvíli zavřenou? Slova a věty se mu linou z úst prakticky nepřetržitě, krom nezbytných nádechů a výdechů. A kolik má myšlenek v hlavě, to si neodvážím ani odhadnout, i když mám představivost hodně velkou. Kreslení ho nebaví. Vůbec. Ale tak v první třídě už zas tak kreslit nebudou. Nebo ano? A písmenka ho nezajímají vůbec. Ale zase dovede sčítat a odčítat skoro do 20. Zvládne to v té škole?
Tak copak o něm říkají učitelky ve školce? No zrovna v jeho ročníku je stála učitelka jen jedna místo dvou (nějak nemohou nikoho na stálo sehnat, co týden je tam jiná). Tak viděla jsem asi 5 papírů jako povinnou předškolní přípravu. A dle tvrzení učitelky, ve školce rozhodně zůstat nemá, už ať jde do školy. On je sice svůj, je to takový bohém, ale školka mu nemá co nabídnout. Je živý. Je nejmenší ze všech. Učitelka ho tedy posílá do školy. Že maximálně s ním budu mít práce. Ok, to zkousnu, od toho tu pro něj jsem. Hlavně, aby chytil dobrou učitelku. Ne tu babu, co jsem měla před skoro 30 lety já. To bylo hrozný, dodneška ji slyším křičet ve snech.
Jsem poctivá matka, chci mít jistotu. Tak se poradím s odborníkem. Objednávám se do pedagogicko-psychologické poradny a žádám posouzení školní zralosti.
Po několika měsíčním čekání nastal den návštěvy poradny. Bohužel, ve dveřích mě vítá nějaká madam, která hned mezi dveřmi hlásí: „Tak co, mám vám ten odklad napsat nebo ne!?“
„Prosím?“ opáčím nechápavě. Jak napsat, vždyť jsme se ještě ani nezuli z bot.
„No jestli mu dáte ten odklad nebo ne? Ať se tu nezdržujeme. Když ten odklad napíšu a vy ho nakonec nedáte, tak to je tady škoda času! Tak co řikáte?!“
„No tak snad ho vyzkoušíte nejdřív, jak na tom je? Já se s vámi přišla poradit, proto tady jsem.“ vykoktám překvapeně a ještě stále netuším marnost toho všeho snažení. Kdybych měla nějakou zkušenost s poradnou, tak už bych teď věděla, jak je to špatně.
„Jé… jako fakt jó? No tak se teda svlíkněte. A ty mladej pojď sem. No nech tam ty knížky! A nekoukej na mě tak blbě a pojď si sem sednout na tu točící židli, ti povidám!“
Takže po tomto antré a pěti minutovém dotazníku tipu, jestli je syn normální a netrpí nějakou vrozenou anomálií jakéhokoli směru, se mělo přistoupit k testu školní zralosti. Zvedla jsem se k odchodu, protože jsem měla načteno, že testování probíhá bez přítomnosti rodiče, protože ve škole rodič taky nebude.
„Kam jdete, kam jdete? Jen buďte tady, ať vám to nemusím celé přeříkávat!“ozvala se razantně psycholožka. Bohužel jsem se neznalá nezmohla na odpor a zase si sedla. Syn roztáhl pusu do širokého úsměvu, protože pochopil, že maminka ho korigovat nebude a tahle paní mu rozhodně není se svoji uječeností a pohrdavým postojem k nám sympatická.
Jak už jsem zmínila, syn i v pouhých 6 letech dovede rozlišit, kdo po něm chce něco smysluplného a konstruktivního a pro koho je příjemný jako osina v zadku. S touhle paní spolupracovat fakt nechtěl. Což se projevilo tím, že madam psycholožka po 10 minutách prohlásila, že ten se nehodí ale vůbec nikam, že by potřeboval dostat asistenta, jinak rozbourá celou třídu.
Já trouba pořád ještě nepochopila, že všechno je špatně, ale už jsem alespoň začala tušit.
„No jako tady vám napíšu přihlášku do přípravné třídy. Jako to nemůžu učitelce udělat, tam tohle poslat. Dyť on ani neumí sedět. A neumí ani kreslit. No bóže, tak umí počítat líp než jinej na konci první třídy, ale to neni důležitý. Přijďte si za rok, to už by možná moh bejt schopnej nastoupit do školy.“
Dostala jsem jako vyhodnocení papír o 3 větách a přihlášku do nultého ročníku. (To, že výsledkem posouzení školní zralosti jsou cca 4 papíry A4 s hodnocením jednotlivých oblastí zvlášť a zároveň s doporučením, jak rozvíjet dítě dál, to jsem se bohužel dozvěděla až potom. No neznalost neomlouvá, stalo se.)
Po 30 minutách nás vyrazila ven s hodnocením, že z kluka nikdy nic pořádného nebude. Držela jsem pusu, je to přece psycholožka. Ještě někam napíše do posudku, že jsem magor, kdybych ji seřvala.
Hm, jenže nultý ročník u nás nebude otevřený a dovážet tě každé ráno někam do tramtárie nebudu, když se školou máme vizuální kontakt z okna. Takže chlapče můj půjdeš k zápisu a do školy. Ve školce tě stejně poslali do školy, tak půjdeš. Jen musíme koupit lehký batůžek na učebnice, protože klasická školní taška by tě převážila. Tak se nechápe překvapit, co se bude dít na zápise do školy!
(Nemám stroj času, ale další část naší cesty už znám).
