Článek
Jednou jsem měla strašný splín. Nebo já nevím, co za to mohlo. S partou jsme měli večerní dýchánek na lavičkách v parku. Když jsem nervozní, tak mi pomáhá se řezat. Na ruce, na stehně. Tam se to nejlíp kryje. Ale teď jsem byla v pohodě, si myslím. Nějaký ten alkohol, cigárka a jeden týpek přinesl i travku. No to byla jízda. Jenže pak, já ani nevím jak se to stalo, jsem se probudila v sanitce. V houkající jedoucí sanitce a nade mnou nějaký cizí chlap. A něco na mě asi i mluvil, jenže já s ním stejně nechtěla mluvit.
Pak si pamatuju jen nemocniční pokoj. A kapačku. A něco tam šíleně pípalo. No prostě, sestra mi řekla, že jsem v nemocnici. Na psychárně!? Proč, co se stalo? Prý jsem vběhla před auto a chtěla spáchat sebevraždu. A že jsem měla v krvi zakázané látky. Hm, hustý. To ani nevím. A do háje. Oni mi našli ty jizvy! Hlavně ať se tu nezjeví otec!
Pak přišla matka. Uf. Čekala jsem teda spíš otce, ale asi se mu nechtělo v nemocnici na mě řvát, tak přišla jen máma. A najednou prý, že proč jsem se nesvěřila, že bude všechno v pořádku. Do háje zelenýho nic nebude v pořádku. Celý léta mě ignorovali a řvali na mě oba a najednou bude všechno v pořádku? Nechají mě odejít se toulat po pobřeží s mořem za zády a hvězdným nebem nad hlavou? Ne. No tak co tady kecá.
Na normální pokoj už přišla moje holka. Přinesla mi kytku. Já neměla ani mobil, celý ty dlouhý dny. To bylo k nepřežití. Vyprávěla, že jsme se sťali v tom parku. To si ještě pamatuju. A pak že jsem se začala chovat divně. Že chvíli jsem se smála, chvíli brečela, pak jsem zas na chvíli nereagovala vůbec. A nakonec jsem se prý rozběhla a křičela něco o tom, že se chci zabít, že mi nikdo nerozumí. A srazilo mě auto. Zůstala se mnou jen moje přítelkyně, zbytek utekl někam do tmy. A prý ještě přijdou policajti a socka. Ale moje láska mě v tom nenechala. Nejraději bych byla, kdybych se domů už nemusela nikdy vrátit a mohla být jen s ní.
Zkrátím to, doma bylo dusno, ale otec se držel. Sice párkrát procedil mezi zuby něco ve stylu, že „za co mě ten parchant trestá, to mi musí dělat schválně a že nemůžu být jeho dcera“. Ale to bylo dobrý. Socka to taky přešla tak nějak celkem v pohodě. Možná rodiče od ní dostali čoud, ale nevím a nezajímá mě to. No a konečně jsem dostala svoji diagnozu - hraniční porucha osobnosti. Načetla jsem toho o tomhle už spoustu a konečně jsem začala sama sebe chápat. A rodiče i s bráchou mi taky celkem dali pokoj. Nebo teda, je to lepší, nesmí si na mě dovolovat, abych se zase nezhroutila. Horší bylo, že jsem musela začít chodit na terapie. To je opruz. Nevím, co je horší. Jestli skupinovka nebo individuální sezení. Plánuju, že tam prostě přestanu chodit. Fakt mě to neba. Akorát mi to vždycky ukáže, že to a to dělám blbě a ať na sobě pracuju.
Ale ty prášky, co mi pak předepsali. To je jízda. Postupně jsem se dostala asi na osm pilulek na ráno a další tři na večer. Prý se na ně nesmí pít. Tak jasně. Ale sem tam sklenka je fajn a ani nepotřebuju travku. Mám svoje oficiální zdroje. Akorát teda mám od tohohle incidentu trochu strach, abych to zase nějak nepřepískla. Ale zkouším postupně, po troškách.
Musím už zase chodit na učňák. Držím mě tam akorát moje milovaná, jinak je to vopruz. Ale našla jsem tam zalíbení taky v jednom klukovi. A s přítelkyní se nám líbí oboum. A on se na nás taky moc hezky směje. Řekly jsme si s mojí holkou, že ho asi oslovíme, jestli by se k nám nepřidal na nějakou tu zábavičku.
Taky jsem se hodně posunula ve vzhledu. Co 14 dní mám jiné vlasy. Nejraději mám barvu zelenou a modrou. Zkusila jsem už i blond a růžovou, ale to nějak není ono. Strašně rychle se mi ta barva vymývá a není pak tak zářivá. A miluju tetování, zatím teda jen dočasné, ale už se chystám na opravdové. A ať si rodiče držkují, jak chtějí. Mě to pomáhá, chci na sobě nosit symboly až do smrti. Je to moje já. A když mám fakt blbý chvíle, tak si místo jehly na šití vezmu sadu na dělání piercingů z netu. Super cool, už mám obě uši skoro plný. A taky nos, obočí, pusu a jazyk! Ještě chci zkusit bradavku.
