Článek
Z deníčku Nomé - nonbinary, 17 let, BPD
Kdo jsem? Hledám své místo, hledám místo, kde na mě budou ostatní laskaví. Vždycky jsem cítila, že jsem jiná než ostatní. Už od malička. Strašně ráda jsem kreslila. Přinášelo mi to úlevu od něčeho, co jsem nikdy nedokázala pojmenovat. Prostě ty barvy, každý tah štětce nebo tužky mě uklidňoval. Ráda jsem četla knížky o magii, kouzlech a lektvarech. Jenže moje okolí mi nikdy nerozumělo! Ani rodiče. Vlastně hlavně ti mi nerozuměli. Na co tvrdnout ve škole? Se spoustou lidí, které nenávidím. Tedy spíš nenávidím, když jich je tolik pohromadě a vytváří tolik hluku. Jsem raději sama. V tichu, v přítmí. Nesnáším prudké světlo.
Nedávno mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti. Strašně se mi ulevilo, konečně. Nejsem nevděčný spratek, co jen dělá naschvály, jak mi často rodiče vyčítají. Jsem nemocná a nemůžu za to. Nemůžu za to, že svět je tak zkažený a lidi tak neupřímní.
Na konci základky mě rodiče nutili se šprtat na přijímačky na střední školu. Já to nenáviděla. Proč zase lézt mezi spoustu divných lidí? Vždyť bych se konečně mohla sebrat a cestovat. Sama, na nikoho se nevázat, jít kam mě nohy ponesou. Jednou jsme s rodinou byli na „dovolené“. Bylo to hrozné. Hotelový rezort na pláži, velký hotel, všude spoustu lidí. Ale byli jsme taky na výletě - jeli jsme lodí kolem pobřeží Španělska. To byla taková krása. Chtěla jsem z té lodi vyskočit, doplavat na břeh a jen se toulat po pobřeží. No nic.
Udělala jsem přijímačky na gympl. Až tam jsem vlastně zjistila, jak moc jiná jsem. Drtivá většina šprtala všelijaké vzorečky, chtěli pořád dělat nějaké projekty navíc, být premianti… K čemu to, když mě to vůbec nenaplňovalo? Místo zápisků do sešitu jsem kreslila. Třeba celé vyučování a bylo mi krásně. No, ale v pololetí jsem měla kouli. Teda dvě. Takže rodiče si zavolali do školy a bylo jim naznačeno, abych změnila svoje školní působiště. Prostě mě vyrazili, že na to nemám. Rodiče mě strašně seřvali. Hlavně otec. A brácha se mi smál, zmetek, jako vždycky. Ale copak mi někdo pomohl? Ne! Všichni mi akorát nadávali a nikdo mě neposlouchal.
Našla jsem si svůj bezpečný prostor - Tik Tok. Rodiče, dinosauři, tohle vůbec neznají. A já konečně mohla svěřit se vším, co mě tak trápilo. Že mě nikdo nechápe, že jsem sama a pořád mě někdo jen zraňuje. A ono je nás takových daleko víc! Spoustu! Moje reels začaly mít stále víc a víc lajků. Pak jsem tam začala dávat i svoje kresby. A taky se moc líbily! Seznámila jsem se s moc fajn partou. Nejdřív jsme spolu byli on-line a pak jsme se začali i scházet.
Rodiče sice držkovali, že chodím domů pozdě, teda ráno. Dvakrát na mě poslali policajty! To byla ostuda. Tak jsem si začala dělat mejdany on-line. Alkohol mě strašně uklidňoval. Venku jsem si dala i nějaká cigára. To mi sice bylo nejdřív blbě, ale pak mě to taky uklidňovalo. Ale musela jsem přejít na elektronky, protože cigarety ze mě otec cítil a strašně na mě řval.
Půl roku mě nutili chodit na nějakou jazykovou školu. Stejně jsem tam nechodila. Mraky lidí, hnus. Sedávala jsem v Mekáčích a kreslila si neo dělala content na můj TikTok. Kdykoli mi bylo úzko, sedla jsem a kreslila a kreslila. Pak jsem nastoupila do prváku na učňák. A tam byli lidi lepší. Teda jenom pár. Jedna holka byla fakt cool. Jednou jsme tak zatahovaly školu, seděli jsme na takové kamenné zídce a kouřily. No a ona se na mě dlouze dívala a pak mě políbila! Ale jako fakt, dala mi francouzáka. A mě se to líbilo. A z moji nejky se stala moje přítelkyně. Ta jediná mi rozumí. Objevila jsem v sobě něco nového. To zas bude doma řevu. A nebo by to taky nemuseli vědět. Stejně mi nerozumí.
