Článek
Říká se, že opravdovou lásku potká člověk jen jednou za život. Což je podle mě blbost a jen si tím idealizujeme vztah, co nám z nějakých důvodů ve finále utekl mezi prsty. Ať už byla příčina jakákoli. A přesně tak já si idealizuju tebe. „Naštěstí“ jsi umřel a tak si mi nestihl říct ještě víc rejpavých poznámek než za těch pár let, co jsem vedle tebe a pořád krok za tebou mohla prožít. Někdy se mi o tobě zdá. Někdy tě vidím v člověku na ulici. Někdy se mi vybaví tvoje chytrý rady v okamžiku, kdy tápu a ztrácím směr. A často se začnu na ulici, v kině nebo restauraci nahlas smát a nikdo neví proč. Nikdy jsi nebyl přeslazenej cukrouš, co mi maže med kolem huby. A možná právě proto jsem tě tolik milovala. Jen s tebou jsem se dokázala smát tak, až mě břicho bolelo jak po odnošení tuny šutrů. Ten tvůj smích. Ten tvůj rošťáckej smích…
„Prosím vás, mohli byste se maličko ztišit, jsou tady i další hosté,“ věta od číšníka, kterej nás přišel napomenout v našem záchvatu smíchu a tak se dočkal jen ještě většího. Asi nikdy nebyl ve škole za dveřma pro vyrušování, jinak by tenhle krok předem přehodnotil. Nebylo to jedinkrát, co nás pro neukázněnost vyhodili, ať už si pod neukázněností představí kdo chce, co chce. Třeba i zakrývání očí děti rodiči, kteří se nad námi pohoršovali. Vždycky jsme si našli způsob, jak prožít hezkej, dobrodružej a nezapomenutelnej den. Byl jsi skoro o dvě dekády starší (schválně přeháním, vím, že to máš rád), přesto jsi uměl žít bez ohledu na svět, jako by každej den byl poslední. Nebo možná právě proto.
Naše lety tvojí cesnou. Nenávidím výšky, ale s tebou jsem se cítila v bezpečí. I když se mi chtělo zvracet.-)
Obdivovala jsem tvýho podnikatelskýho ducha, díky kterýmu jsi dokázal cokoli, co jsi chtěl. Tolik absurdních podnikatelských plánů jsem vymyslela jen s tebou. Uměl´s z ničeho vyudovat zázrak a ukázat ho lidem tak, že padli na zadek. Se mnou v první řadě. Ničeho ses nebál a čím těžší se to zdálo, tím víc tě to táhlo. Zažil jsi všechno, co jsi chtěl a tvrdil, že kdybys měl zítra umřít, umřeš v klidu, protože všechno, po čem jsi toužil, jsi si splnil. Ani jeden z nás ale netušil, jak moc pravdy se v tý legrácce u kafe na prosluněný zahráce restaurace skrývá. A jak moc bude představa o tvým pohřbu a mých návštěvách hřbitova se speciálním odlitkem svíčky vzdálená. Respektive blízká.
Všechno byl blbej vtip. Až do chvíle, než jsi přišel s tím, ať se ti podívám dozadu na ruku, že tam máš asi znamínko a že ti z něj teče krev. Nebylo hezký ani trošku a já tě donutila jet okamžitě na pohotovost, protože čekací doba na vyšetření odborníkem byla nekončná. Tvůj fototyp byl jasným předurčením pro potíže člověka, kterej tráví čas na lyžích se stejným nadšením a odhodláním, jako u moře na sluníčku. Měla jsem strach. Každou minutu v čekárně ordinace, kdy ty ses přiblble smál mýmu strachu a výčitkám kvůli špatný prevenci, jsem tě víc a víc nenáviděla, a milovala zároveň.
Když jsem tě pak navštěvovala v nemocnici, po tom, co ti vzali kus ruky a okolních uzlin, pořád ses jen hihotal, dělal fórky a pošťuchoval. Nic jsi nebral vážně, a já hloupá s tebou. Tak moc sis přál, aby ti tvou radost ze život nikdo a nic nevzalo, že si svou bezstarostnost dokázal přenést na ty, co tě milovali.
Detaily pro radost. V den tvých narozenin. Majitel husí farmy musí dostat vejce s husí tématikou, že jo. Milovala jsem ty pikniky.
„Obleč se, pojedem na výlet. Na pár hodin.“ Žádná výjimečná zpráva. Nic jsem v ní nehledala. Ale v tvým výrazu tváře rozhodně ano. Byl jsi smutnej. Zádumčivej. Tišší. I když ses snažil tvářit, že jsi jen unavenej. Leželi jsme na chotěbořským letišti mezi davy sami v trávě a koukali na prolétající letadla.
„Mám tě rád,“ řekl jsi pro tebe vzácně, chytil mě za ruku a jen tak mlčel. Pokud nám něco nešlo, tak mlčet. V tu chvíli jsem to měla všechno pochopit. Když jsem tě pak o pár hodin později sledovala, jak mizíš přede mnou v dáli na mostě, zmocnila se mě divná tíseň. Ale nevěděla jsem proč. Myslím, že to byl den, kdy ti řekli, že tvůj konec je blízko. Velmi blízko. A nikdy ti neodpustím, že jsi mi to neřekl. Zapíral se a stranil. Nikdy ti neodpustím, že jsi mě ne nenechal se rozloučit. Nikdy.
Chtěla bych tuhle vzpomínku vytěsnit. Nebo raději ne…
V období covidu jsem si uvědomila, jak moc je pohřeb důležitej. Jak v člověku dokáže uzemnit a zklidnit jeho zmatenost, žal i vztek. I když jen na malou škvíru, ze který ty pocity pořád pomálu unikají. Ale uzavírá. Bez něj je ten proces truchlení a loučení těžší. V jednom okamžiku, v jediným měsíci, mi odešla blízká a milovaná přítelkyně, má stará babička, a ty. To byla kua těžká zkouška v časech odříznutí od světa a možnosti úniku před smutkem a sebou samým. Tohle bylo na celým tom období kovidu to nejodpornější a ještě ani dneska nejsem schopná říct, že ta jizva už není živá. Ta nahromaděná bolest mě změnila.
Tys byl život.Všechno, co jsem od něj v danou chvíli chtěla. Smích, něhu, dobrodružství a vzrušení. Bezpečí, který jsi mi přinášel. Vyčítal jsi mi, že musím začít vést život dospělýho zodpověnýho člověka a přitom jsi to byl ty sám, kdo mě z toho světa zodpovědnosti a dospělosti unášel. Byl jsi můj svět ve světě, kterej mi neskutečně chybí. Tak moc bych ti dnes chtěla upéct nějakej hnusnej dort, abych tě utvrdila v tom, jak špatná jsem hospodyně. Tak moc bych ti dnes chtěla zpříjemnit jízdu za volantem a připomenout ti, že to vůbec nevadí a celej svět patří nám.
Krásný narozeniny, dědku. Ať jsi, kde jsi…
