Článek
„Až do příletu na Římské letiště vše probíhalo v naprostém pořádku a podle plánu. Ale jen co jsme přiletěly, začala pro nás veliká a neočekávaná výzva v podobě bariérového přístupu. Takže, co nedokážeš sám, prostě nemáš. Před letištěm na nás čekal autobus, ale bohužel pro slečnu Alenu na vozíku žádný přístup, a tak začala první velká výzva – dostat Alenu do autobusu na invalidním vozíku a hezky pěkně ručně. Co si budeme povídat, byla to fuška,“ vzpomíná jedna z doprovázejících dobrovolnic, která kvituje pomoc silných spolucestujících, kteří jim v patálii opakovaně pomohli. Nebyla totiž zdaleka ta největší.
Cestování vozíčkářů po Evropě je stále plné nástrah, potu a ponižujících situací.
„Tak jsme si mohly celé upocené usednout a vyrazit směr hotel Pinewood, kde na nás čekalo další překvapení v podobě pouze dvoulůžkového pokoje, úzkých dveří a nefunkční nájezdové rampy. I s tím jsme se nějak popraly a tak náš den celkem náročně skončil a my s hrůzou usínaly, co nás ráno ještě čeká. I přes veškeré nástrahy typu úzkých děravých chodníků, rozbitých výtahů a šílených schodů, kde jsme s pár statečnými muži museli slečnu Alenu snášet nahoru a dolů, si to náramně užila. Viděla spoustu historických chrámů a míst.“ vzpomínají na splnění snu ženy bez rodiny, pro níž je víra v životě absolutně vše.
Už jako malá holka s tatínkem a babičkou navštěvovala Alena posvícení, které si nikdy nechtěla nechat ujít. Tvrdí, že Andělíček strážníček ji celý život navštěvoval pravidelně a po revoluci se vrátila k návštěvám bohoslužeb v kostele. Mluvíme o časech, kdy lidem s jakýmkoli handicapem nebylo „společensky přáno“, přesněji řečeno, na ulici jste je v podstatě nepotkali. Vozíčkářům omezovaly život bariéry, další handicapovaní přebývali na psychiatrických klinikách nebo v ústavech, kam režim uklízel postižené děti. Časy, které nebyly snadné pro žádného handicapovaného člověka už jsou pryč. Bariéry ale, jak je vidět, na příliš mnoha místech stále zůstávají.
Splněný sen věřící Aleny.
Ačkoli se všechny tři se zúčastnily mší, které jim naplánovala cestovní kancelář a užily si pestrého programu se skvělou průvodkyní a skupinou, bez ochoty všech jmenovaných by výprava Alenky nebyla kvůli bariérám vůbec možná.
Splněný sen díky více než stovce dárců
Sen se paní Aleně splnil nejen díky dvěma skvělým dobrovolnicím z domova, ale také 123 laskavým dárcům Znesnáze, kteří do sbírky paní Aleny přispěli. „První den jsme zahájily v Lateránské bazilice, kde proběhla mše. Následně jsme se přemístily k Bazilice svatého Petra, kde na nás za hradbami čekala další mše v českém jazyce. Poté byla večeře na hotelu, kterou jsme zakončily dobrou sklenkou bílého vína a další den jsme zamířily k Bronzové bráně až před Apoštolský palác na Nádvoří svatého Damasa, kde se měla konat audience se svatým otcem. Další naše cesta mířila za Svatou branou k Bazilice svatého Petra, kam jsme se slečnou Alenou dostaly, tak blízko hlavního oltáře, což byl nezapomenutelný zážitek. Po konci mše jsme se opět vydaly na hotel, kde nás čekala tříchodová večeře a na závěr opět sklenka dobrého bílého vína, u které jsme s ostatními poutníky ze skupiny sdíleli své zážitky z krásného dne. Den třetí byl asi nejkrásnější, jelikož nám už od rána svítilo slunce a bylo teplíčko, a tak jsme se vydaly na naši poslední cestu a to na mši svatou k Bazilice Santa Marie Maggiore. Po zakončení mší a průvodů jsme se poprvé vydaly na hotel samy. Stavily jsme se v jedné místní vinárně, kde jsme si na kuráž daly poctivý, úsměvem namáchaný Aperol, který jsme proložily úžasnými olivami a oříšky. Po cestě zpět jsme nakoupily dobroty a suvenýry. V pořádku jsme došly na hotel, kde nás čekala poslední večeře a také velké balení,“ vzpomínají dámy.
Dámy si výpravu užívaly navzdory překážkám, které je čekaly doslova na každém kroku.
„Slečnu Alenu jsme museli narvat i s vozíkem do kufru“
„Poslední den, v den návratů domů, začal ráno jednou velkou katastrofou, kdy nám byl zařízen převoz na letiště. Přijel tranzit a nájezdová rampa nikde! Musely jsme slečnu Alenu doslova narvat i s invalidním vozíkem do kufru a modlit se, aby se nám někde nevyklopila. Když jsme byly s hrůzou v očích dopraveni na letiště. Už jsme se modlily i my holky, ať jsme v pořádku v Čechách! V letadle ještě proběhla poslední modlitba a krásné rozloučení se všemi.“ Tato vzpomínka je bohužel až příliš podobná té, kterou mají pracovníci z Domova bez bariér Hořice i z výpravy do Turecka, kterou odvážně podnikli s početnou partou vozíčkářů v minulém roce za velké podpory široké veřejnosti, která se i v tomto případě na výlet k moři složila. I tam byly obrovské problémy s bariérami, ale hlavně přístupem zaměstnanců letecké společnosti. Je paradoxní a smutné sledovat, jak po neobyčejné ochotě zaměstnanců domova, jeho klientů, dobrovolníků a široké veřejnosti, naráží ve výsledku celý proces na to, že v 21. chybí důstojné přepravní podmínky pro lidi handicapem a místo omluvy přichází často absolutní arogance zaměstnanců přepravních společností.
Slečna Alena je na invalidním vozíku od narození kvůli dětské mozkové obrně. Žije v Domově bez bariér a její vášní je křížková výšivka, víra a čtení historických románů. Křtěná je od roku 1958 a svou víru udržovala vždy celý můj život i v těžkých dobách. O výpravě za papežem snila tři roky: „Přišlo to po zvolení otce Františka, který k nám postiženým měl vřelý vztah. Přesvědčila jsem se, když dostal do náručí chlapce se spasmami a on se u něj uklidnil. Chlapec si spokojeně lehl na jeho rameno. Oslovil mě v tu chvíli podobně jako Jan Pavel II., ale František si mě získal ještě více,“ vzpomíná s láskou a teď i smutkem z toho, že svatý otec navždy odešel.
