„Cestujte si po Čechách a nepřidělávejte nám práci!“ řekl vozíčkářům policista na letišti

„Vše začalo už na letišti. Odbavení provázely první komplikace, letecké společnosti nemají ve zvyku převážet najednou více jak dva vozíčkáře. Odbavovací přepážku jsme zablokovali na celou dobu, co byla otevřená. Na tomto místě jsme zjistili, že letecká společnost neví, že se veze gelová baterie, ač jsme vše s předstihem dokládali. Vlastně ani nevěděli, že vezou elektrický vozík, tak nějak se v tom ztráceli. Karolínka byla od odbavení bez svého vozíku, což bylo velmi nepříjemné, protože se na mechanickém vozíku neudrží, celý život používá svůj speciálně vypolstrovaný elektrický vozík. Pasová kontrola, tak to bylo hodně silné kafe. Pracovník asi nebyl ve své kůži a za počin jet k moři nám pěkně vynadal. Pak už cesta svým způsobem utíkala tak, jak měla, pracovníci účastníky přesadili, vozíky uložili a letělo se,“ popisuje začátky výpravy na facebooku domova jedna z organizátorek. Tím to ale bohužel nekončilo.

Urážky, výsměch, nepřijatelné zacházení s tělesně postiženými lidmi

„Přistáním v Antalyi další obtíže gradovaly. Nejen rozbitý elektrický vozík a neochotný personál letiště, který se účastníkům vysmíval. Potýkali jsme se i s bariérovou přepravou z letiště na hotel – což nás překvapilo, protože jsme všude hlásili, že potřebujeme autobus/dodávky s plošinou. Pavel jako iniciátor cesty přepravu shrnul tak, že s takto těžce tělesně postiženými bylo zacházeno jako s pytlem brambor“, píše Domov na svém facebooku.

Jak to chodí na pražském letišti, když chce cestovat skupina vozíčkářů? Čerstvé zkušenosti vozíčkářů z Hořic:

- Při odbavení začaly první problémy, opět již ohrané měření miliampér. Přičemž baterie je gelová a žádné miliampéry nemá.

- Odbavení bylo zdlouhavé, protože nešlo napoprvé zavést do systému všechny vozíčkáře.

- Na přepážce jsme si vydupali společné sezení, jelikož jsme byli rozházení po celém letadle.

- První, kdo přišel o vozík, byla Karolínka, jejíž vozík byl kvalifikován jako nadměrný a přesedala do mechanického již při odbavení (a že pro ni jde o velká muka).

- Poté následovala pasová kontrola, kde jsme dostali od příslušníka policie cajmrsk, že si máme jezdit jenom po Čechách, že nám to bohatě stačí.

- Následovala bezpečnostní kontrola, kde jsme byli důkladně prověřeni, jestli nevezeme výbušniny, nože a jiné lepší věci. Koukali nám do bot a Pepovi i do batohu.

-S přistáním začal ten pravý masakr. Doprovody vyhnali, až na Gábu, a zaměstnanci letiště v Antalyi vypadali, že mají všechno pod kontrolou. Vykládka byla jedna velká katastrofa. Ač jsme se snažili jim vysvětlit, jak s námi pracovat, vysmívali se nám do tváře, jak to všechno zvládnou. Pavel vykládku odnesl s odřeným čelem. Holky ven tahali jako pytle brambor. Karolínka jim tam málem spadla. Elektrický vozík utrpěl největší újmu, protože byl skoro bez blatníků a s rozbitým světlem.

- Když už jsme se šťastně shledali, byla pasová kontrola a shánění zavazadel. Mysleli jsme si, že nás už nic nemůže překvapit. Před letištěm jsme s delegátkou řešili újmu na vozíku a nalezli jsme slíbené „bezbariérové“ dopravní prostředky. Nebýt chlapů, kteří s naší výpravou jeli, šli bychom na hotel 20 km pěšky. Horko těžko jsme se za pomoci kluků do auta dostali včetně Karolínky, kterou Gába nesl v náručí.

Popis krok za krokem od Veroniky Dobešové, v tu chvíli plné dojmů. To ona se jako pracovnice Domova bez bariér Hořice rozhodla splnit sen svých klientů a na jaře tohoto roku založila sbírku na Znesnáze. Přispěly do ní čtyři stovky lidí, kteří sledovali dychtivě celý průběh výpravy díky facebookové skupině Účastníci zájezdu „na vozejku“, který také založila Veronika. Dala do toho úplně vše. Hodně nadšení, hodně práce… a ve výsledku, kvůli chování lidí na letišti, sklidila velké zklamání. Ale rozhodla se neztrácet dobrou náladu. Moc dobře věděla, jak je výlet pro tuhle partu důležitý.

„Když už jsme dostali klíče, tak začala ta pohádka. Hezký pokoj, plně bezbariérový, i když Kája se do něj taktak vejde a koupelna je pro ní bez komentáře. Jídlo skvělé a areál jedna velká paráda. Lehátka na plavání jsou a zvedák do bazénu je taky přítomen,“ hlásila Verča dobré zprávy po příchodu na hotel (i když o pár dní později zjistili, že zvedák je nefunkční).

Parta kamarádů z Domova bez bariér Hořice se rozhodla si svůj celoživotní splněný sen užít. A stalo se. Ačkoli Pavel, hlavní organizátor a iniciátor výpravy, cítí z průběhu cesty ještě dnes velké zklamání, hlavně kvůli ostatním účastníkům zájezdu, které k výpravě „vyhecoval“. Snad čas rychle odplaví jako moře vzpomínky špatné a jen ty dobré zůstanou.

„Upřímně nás mrzí negativní zkušenost, s níž se členové skupiny imobilních cestujících na našem letišti setkali. Příslušníci cizinecké policie nejsou zaměstnanci Letiště Praha a jejich chování tak nemůžeme přímo ovlivnit. Z hlediska hodnot naší společnosti je však jakékoli neuctivé a dehonestační chování zcela nepřijatelné. Na letišti klademe velký důraz na to, aby naši zaměstnanci byli pravidelně školeni v přístupu k osobám se zdravotním znevýhodněním. Školení probíhají podle standardů ECAC a v rámci naší asistenční služby se snažíme pro cestující dělat maximum. Prostřednictvím každoročně vyhlašovaného grantového programu „Dobré sousedství“ také dlouhodobě podporujeme organizace, které se věnují osobám s handicapem. V letošním roce jsme přispěli částkou přesahující dva a půl milionu korun, tyto prostředky budou rozděleny mezi devět organizací. Nákupem sportovního vozíku například podpoříme družstvo paraflorbalových vozíčkářů Tatranu Střešovice, přispějeme na výuku paraplavání či provoz bezbariérové kavárny v areálu ZŠ a MŠ Věry Čáslavské. Tuto podporu považujeme za velice důležitou a jsme velice rádi, že tímto způsobem můžeme zlepšovat podmínky pro lidi se zdravotním znevýhodněním,“ zní odpověď z pera Jiřího Hannicha, zástupce tiskové mluvčí letiště Praha.

„Užijeme si to stůj co stůj!“

Tou největší újmou nejsou poničené věci, ale pošlapaná důstojnost. Pracovníci domova chystali výpravu půl roku. Připravovali se na úplně všechno. Do posledního detailu. Řešit museli i přepravu léků z konopí, kvůli které oslovili i českého prezidenta. Od začátku věděli, že přeprava většího množství vozíků může být problematická a tak nenechávali nic náhodě. S letištěm i cestovní kanceláří jednali a ladili sebemenší detaily s velkým předstihem a do poslední chvíle. Přesto, po tom všem, se dočkají tak nepřijatelného zacházení. Vyznění tohoto článku nemá být - Necestujte letecky na vozíku, budou se k vám chovat hrozně. Protože věřím, chci věřit, že se sešlo jen více špatně naladěných a neprofesionálních lidí v jediný den na jediné trase. Opravdu tomu chci věřit. Protože tohle by byl v 21. století naprosto nepřijatelný standard. Tím, kdo dokázal špatnou náladu a nepřijetí zvrátit, jsou pracovníci domova a dobrovolníci z řad záchranářů a dalších srdcařů, kteří se rozhodli splnit partě vozíčkářů celoživotní sen. Díky za tyhle lidi. Díky za dárce, kteří sen zaplatili. A díky za partu vozíčkářů s kuráží a chutí žít a života si vážit, protože jak je například z videa z pláže jasné, oni to narozdíl od některých zdravých zmiňovaných, opravdu umí.