Článek
Malý Jiřík s rakovinou chce být se svou rodinou. Té ale chybí peníze na odpovídající bydlení. V prosinci mu lékaři diagnostikovali vážné onkologické onemocnění a od té doby prožívá vedle náročné léčby i neustále odloučení. V nemocnici je s ním většinou maminka. Tatínek s další dcerou bydlí na ubytovně v Kolíně a do nemocnice dojíždějí každý týden. Situace rodiny je velmi obtížná. Potřebují bydlení, které by splňovalo přísné hygienické podmínky pro Jiříkovu léčbu. Aby mohli být spolu. Vše vzala do svých rukou opatrovnice maminky, která se rozhodla jim s náročnou situací pomoci.
Ve svéprávnosti omezená maminka náročnou situaci dokáže řešit díky podpoře chápavé sociální pracovnice
„Poprvé jsem se s Aničkou a jejím manželem Jiřím potkala v září roku 2019. V té době neměli ještě dceru Verunku ani staršího syna Jiříka. Žili ve velmi malém bytě s jednou místností a sociálním zařízením. Setkala jsem se s nimi jako sociální pracovnice městského úřadu, jelikož bylo zahájeno řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví Aničky. Na základě toho nás okresní soud vyzval, abychom mu podali zprávu o rodinných poměrech a případném tipu na opatrovníka, pokud by Anička byla omezena ve svéprávnosti. Již na tomto prvním setkání jsme s kolegyní zjistily, v jakém sociálním prostředí se manželé nacházejí a že budou potřebovat jistou míru pomoci, podpory a vedení. S manželi jsme se na této první schůzce domluvili, že pokud by skutečně došlo k omezení svéprávnosti Aničky, bylo by nejlepší, aby jí byl ustanoven tzv. veřejný opatrovník, a to Město Kutná Hora, jelikož se v jejím okolí nenachází jiná osoba, která by byla pro tento výkon vhodná. Myslím, že již na této první schůzce jsme s kolegyní vzbudily u Aničky i jejího manžela důvěru a oni poznali, že v nás můžou mít potřebnou oporu,“ vzpomíná na první setkání s rodinou Jiříka sociální pracovnice Lenka Urbanová.
Anička byla na základě psychiatrických zpráv o svém duševním stavu skutečně soudem omezena ve svéprávnosti a Lenka se stala jejím opatrovníkem. Veškerá lékařská dokumentace a ostatní okolnosti prokázaly, že pokud by Anička jednala v právních záležitostech sama, byla by svým jednáním ohrožena, jelikož není v těchto věcech zcela orientována. A bohužel se již v minulosti častokrát stalo, že si svým chováním přivodila závažnou újmu. V tuto dobu byla už Anička těhotná a v únoru se narodil syn Jiřík: „Bylo to poněkud hektické období, jelikož v tu dobu rodina neměla zajištěno vhodné bydlení pro příchod novorozence a hrozilo by, že by do této situace vstoupil OSPOD. Naštěstí se nám s jejich tatínkem podařilo na poslední chvíli zajistit nájemní bydlení v Kutné Hoře. Na uhrazení nájmu jsme museli požádat o pomoc Úřad práce, který nám poskytl za tímto účelem potřebné finance. Vše se naštěstí stihlo a Anička se mohla s malým Jiříkem nastěhovat do nového bydlení.“
Milující a pečující máma
„Přestože je nutné, aby jisté úkony zařizoval opatrovník, péči o Jiříka Anička zvládala velmi dobře a prakticky sama. Pečlivě dodržovala lékařské prohlídky a nezanedbala nikdy žádný příznak nemoci. Jak Jiřík rostl, bylo zřejmé, že je na maminku velmi fixovaný. V naší kanceláři se od ní nechtěl hnout a většinu času ho Anička musela mít na ruce. Proto bylo jasné, že po sdělení takto závažné diagnózy bylo nezbytné, aby mu Anička byla neustále na blízku a v nemocnici byla jeho největší oporou,“ a tak tomu také je po celou dobu Jiříkovi léčby, ačkoli se s tatínkem Jiříka v nemocnici maminka střídá, aby také mohla někdy být doma s jeho mladší sestřičkou.
Jiřík a jeho mladší sestřička. Dojíždí za bráškou do nemocnice jednou za týden. Moc by si přáli být spolu.
Práce se na kliku kanceláře při odchodu domů pověsit nedá
„Jiřík byl vždy velmi živé dítě. Chvíli neposeděl, nevydržel postávat a zpomalil jen v náručí Aničky. Takže vidět ho na fotografiích či videu v nemocničním prostředí se všemi následky nemoci byl opravdu velký šok. Je až k neuvěření, co i takto malé dětské tělíčko zvládne, a s čím vším musí bojovat,“ říká opatrovnice Lenka:”Nevybíráme si „klienty“. Opatrovník a sociální pracovník úřadu by se měl snažit pomoci každému, kdo se na něj obrátí, pokud jsou samozřejmě požadavky klientů reálné a chtějí skutečně svoji sociální situaci zlepšit. A tím, že jsme s Aničkou ve vztahu opatrovník a opatrovaná, je opatrovník jakýmsi „zástupcem“, který je, jak říká zákon „povinen a oprávněn“ jednat za ni v úkonech, které stanoví soud. Ale ani v této roli samozřejmě nejde oddělit to pracovní od lidského či osobního a nebudu lhát, že si práci ‚neberu domů‘ a doma nepřemýšlím, jak danou problematikou situaci co nejlépe vyřešit a co by se ještě dalo udělat jinak. Jistě je to ovlivněno tím, že se na mě Anička obrací s téměř každou záležitostí, kterou ve svém životě řeší. Zařizujeme spolu široké spektrum životních oblastí, přes bytové podmínky, zařízení paušálu, prohlídky u lékařů, výchovu dětí, vztahy s rodinnými příslušníky a kamarády až po neshody a problémy v partnerském životě. Ano, mnoho situací není v popisu naší práci, ale zároveň vás to s klientem sbližuje, ať už chcete, nebo nechcete. Myslím, že tomu málokterý pracovník na této pozici může zabránit. Potom můžeme tento vztah označit i jako partnerský, kdy opatrovník a sociální pracovník provází klienta různými situacemi, radí mu a v ideálním případě klient rady přijímá a dělá vše tak, jak mu bylo doporučeno. Jenže tak to bohužel není. Nesmíme zapomenout, že lidé, se kterými pracujeme, jsou našimi klienty právě proto, protože mají nějaké omezení, ať již duševní, jiné zdravotní, nebo pocházejí z málo podnětného sociálního prostředí. Spolupráce s nimi zpravidla nebývá vždy stoprocentní a úspěšná. A to je na té práci asi to nejtěžší. Oprostit se od toho, že přestože se maximálně snažíme, zjišťujeme, zařizujeme, radíme, doporučujeme a v mnoha případech ‚vyšlapujeme cestičky‘, naše snahy přijdou vniveč a výsledek práce je nulový, “ říká s respektem a laskavostí sociální pracovnice Lenka Urbanová, která na pomoc Jiříkově rodině založila na Znesnáze sbírku. K jejímu úsilí se se svolením maminky Aničky přidává i Znesnáze a vítá na adrese Boleslavova 11, Praha 4 též pomoc od veřejnosti v podobě ošacení a hraček pro čtyřletého Jiříka.
„Otravná socprcka i blbá úřednice,“ v této profesi dostanete hodně jmen. Tvář a důstojnost si uchovají jen ti nejpřesvědčenější.
Když do tohoto zaměstnání Lenka nastupovala, všichni kolegové jí říkali, že si zvykne, obrní se a veškeré nezdary bude snášet lépe. Ačkoli je to podle ní rok od roku lepší, ani po devíti letech nedokáže nechat práci na stole a jít domů s čistou hlavou a zabránit tomu, aby se jí o klientech a jejich problémech v noci nezdálo: „Nejdůležitější asi je, aby člověk tyto nezdary nebral osobně a nebral je jako vlastní selhání. Prostě to k sociální práci a k práci s lidmi patří,“ říká. Jiřík by nejvíce potřeboval, aby se jeho zdravotní stav stabilizoval bez větších výkyvů a komplikací. Až mu to jeho zdravotní stav dovolí a bude propuštěn z hospitalizace, je nutné, aby žil ve vhodných bytových podmínkách. Potřebuje co nejvíce sterilní a hygienické prostředí, aby jeho zesláblé tělo nebylo ohroženo škodlivými vnějšími vlivy a celý proces uzdravování nebyl zbytečně komplikován: „Finanční situace rodině do této doby nedovolovala žít v takovém prostředí, a proto jsme byli vděční za nabídku nadace vyhlásit veřejnou sbírku. Za vybrané finance se pokusíme zajistit pronájem bytu, což v dnešní době není úplně lehkým a laciným úkolem. První nájem, kauce, případná odměna realitní kanceláře, vybavení bytu, stěhování, dostatek vyhovující stravy a nutných hygienických potřeb. To vše se bude pořizovat za peníze, které rodině poskytli dárci. Do této doby je Jiřík v nemocnici a vše má zajištěno tímto prostředím, takže nikdo z nás zatím nemá představu, jak nákladná péče o Jiříka bude po jeho propuštění,“ přbližuje Lenka finanční situaci rodiny. Vzhledem k tomu, že maminka Anička je zastoupena veřejným opatrovníkem, který má na starost hospodaření s financemi, bude zajištěno, že vybrané finance budou opravdu použity smysluplně. Pokud bude mít Jiřík zajištěné čisté, útulné, klidné a příjemné prostředí k bydlení, bude s nemocí snáze bojovat.
Opakovaně jim kladu na srdce, aby na tento celý proces pomoci dárců nahlíželi jako na nový začátek a novou příležitost, jak začít jinak. Aby to nepovažovali za automatickou věc, že jim někdo něco poskytl a něco zařídil. Že v dnešní náročné době má každý člověk své starosti a trable a jejich rodina i přesto všechno není sama a jejich životní situace není ostatním lhostejná. Aby si vážili každého příspěvku, rady a pochopení, které se jim dostane.
Po zádech je většinou nikdo neplácá. Sociální pracovníky musí pohánět jejich vnitřní přesvědčení
Sociální pracovníci nemají v naší společnosti na růžích ustláno. Předsudky se v hlavě spousty lidí zrodí už jen při vyslovení názvu této profese. Při rozhovoru mi před časem jiná ze sociálních pracovnic z Vysočiny dokonce řekla, že na plánované návštěvě jedné z rodin uviděla ve stolním kalendáři k danému dni zápis rodiny: „P*ča ze sociálky“. Doslova. Jednoduše, v této profesi neplatí přímá úměra - kolik energie dávám, tolik jí přijímám.
„Neděláme si iluze, že jsou naši klienti vždy jen vděční a mimo prostory úřadu o nás mluví jen v dobrém. Samozřejmě nastávají konfliktní situace. Ne všichni chtějí slyšet, co by měli ideálně dělat, jak postupovat, čeho se například zříci, kde pochybili a co by měli příště udělat jinak. Ne každý dokáže přijmout odpovědnost za své jednání a ze svých chyb se poučit. A proto se u mnohých z nich stále točíme v bludném kruhu motivace, snah a nezdarů. Často u nich začínáme od začátku a věříme, že tentokrát to bude jiné a konečně se někam pohneme. Takže ano, je to mnohdy psychicky náročné a vyčerpávající a objevují se myšlenky, že je to vše marné. V takových chvílích je vážně potřeba to odosobnění, kdy nesmíme chyby klientů považovat za naše selhání. Mně pomáhá pocit, že jsem v dané věci a pro konkrétního člověka udělala maximum a můžu s klidným pocitem říci, že mám čisté svědomí a nic bych podruhé neudělala jinak. A možná se o to více zaměřovat na to, co se povedlo a kde jsme byli úspěšní. Radovat se i z malých pokroků, které naši klienti i třeba díky nám udělali. To je asi opravdu to jediné, co v danou chvíli můžeme a co nám pomůže se nezbláznit,“ uzavírá sociální pracovnice a opatrovnice maminky Aničky Lenka Urbanová.
„Nejsme čarodějnice, co unášejí děti do děcáku!“
Když se řekne sociální pracovnice z OSPODu, v mnoha lidech to nejlepší pocity nevyvolá. Představí si zapšklou úřednici, které z očí koukají paragrafy místo pochopení. Někdy tomu tak může být, jsou ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Bývají inspirací kolegům a majákem pro děti, které přišly o možnost spravedlivého startu do života. A další takovou je sociální pracovnice Eva Pavlová z malé obce v Podkrkonoší, která boří svým neobyčejným přístupem letité stigma a dává prostor na lepší budoucnost už několika generacím dětí.
Veroniku přijeli před třinácti lety vyzvednout ze školky dva cizí lidé. Společně se sestrou ji posadili do auta a bez jediného slova vysvětlení nebo útěchy odvezli do dětského domova. A za pět let zase zpátky do nefunkční rodiny. Verča musela velmi rychle začít suplovat roli rodičů pro ostatní sourozence. Zároveň ale prahla po vzdělání. V době pandemie denně jezdila ze vsi na autobusové nádraží krajského města, kde se pomocí darovaného notebooku připojovala přes wi-fi k distanční výuce. Netrvalo dlouho a Veronika společně se sourozenci opět skončila v dětském domově, ve kterém vyrůstá dodnes. Stále stejně silná, moudrá a odhodlaná. I díky tomu, že jejím poručníkem je žena, která svou profesi bere jako možnost dát dětem šanci na lepší život. Vyrovnat podmínky s ostatními vrstevníky. Eva Pavlová drží ochrannou ruku nad Veronikou už řádku let. Sleduje, jak z ní roste sebevědomá žena s výborným školním prospěchem. I proto založila před časem sbírku, díky které se mohla Veronika dostat na výměnný jazykový pobyt.
Dodnes Verča s vděčností z výměnného pobytu čerpá nejen zkušenosti, ale i krásné vzpomínky
Nová zkušenost Veroniku posílila na její další cestě
„Celý ten pobyt byl naprosto úžasný. Kromě certifikátu jsem získala i skvělé přátele ze zahraničí a moje angličtina se o mnoho zlepšila. Už nemám sebemenší důvod se bát komunikovat v angličtině,“ ohlíží se mladá dívka za cennou zkušeností hrazenou z peněz dárců. „Nikdy jsem se necítila takhle příjemně v cizím prostředí.“
Na okamžiky radosti vzpomíná i Eva Pavlová. „Když jsem sdělovala Veronice, že se podařilo finanční prostředky na kurz vybrat a tedy za 14 dní letí na Kypr, v tu chvíli se Veronika rozbrečela a jen řekla, že tomu nevěří. Pak samozřejmě následovalo velké poděkování, které touto cestou předávám dál, protože nepatří mně, ale každému, kdo na jazykový kurz přispěl. Po čase si Veronika začala uvědomovat, co to pro ni znamená. Vždyť prvně uvidí moře, prvně poletí letadlem… Musím přiznat, že i já sama jsem byla z Veroničiny reakce dojatá,“ říká s pokorou sociální pracovnice.
„Po návratu z kurzu mi vyprávěla vše, co zažila, ukazovala spoustu fotografií. Myslím si, že ji to i posunulo v tom, že následně jela v rámci projektu Erasmus do Francie. Veronika je ve škole stále velmi úspěšná. Stále je pevně rozhodnuta jít studovat vysokou školu.“ říká Pavlová, která na první úspěch navázala hned druhým, když Verče založila úspěšnou sbírku na řidičský průkaz, který jí rodina z uvedených důvodů nikdy neuhradí. Ač má Veronika za sebou traumatizující dětství, je tak výjimečná, že je pro ni nejdůležitější škola a vše tomu podřizuje. Maximálně se snaží o to, aby měla úplně jiný život, než jaký žijí její rodiče. A proto si myslím, že si naši podporu zaslouží."
Sociální pracovnice Eva Pavlová s Veronikou.
Když se rozhlédnu po své kanceláři, vidím spousty zbytečných papírů a několikasetstránkové spisy. Plně si uvědomuji, že to nikomu nic nepřineslo. Takto mohu aspoň něco udělat.
„Cítím vinu za to, co naše instituce dopustila.“
„Chci ale objektivně přiznat, že vůči Veronice cítím i určitý pocit provinění za to, že naše společnost a její instituce, kterých jsem součástí, v minulosti dopustily, ba přímo podpořily, návrat Veroniky a jejích sourozenců do původní rodiny. V té době Veroničina rodina bydlela mimo spádové území našeho úřadu. Nám byl jejich spis předán až v listopadu 2019, kdy jsem s rodinou začala pracovat. V červenci 2020 byly děti již znovu umístěné v zařízeních,“ vzpomíná sociální pracovnice.
„K tomuto se Veronika často vrací. Nechápe, jak to mohl někdo dopustit, jak je možné, že jako děti neměly nikde zastání a někdo mohl rozhodnout, že se vrátí zpět do biologické rodiny, ze které byly odebrané. Po druhém umístění do zařízení měla velkou obavu, že by se situace mohla opakovat, proto v sobě našla sílu vypovídat u soudu, aby ochránila sebe a sourozence před návratem do péče rodičů. V té době nikomu nevěřila a velmi se bála o sebe a o sourozence, a tak celou tíhu rozhodnutí, stání před soudem ,v ohrádce‘ a svědecké výpovědi, proč chce se sourozenci do dětského domova a proč nechce být vrácena zpět rodičům, vzala sama na sebe.“
Je důležité cítit, že je na vás někdo pyšný
Veronika si neobyčejný přístup sociální pracovnice OSPOD plně uvědomuje a je jí za něj neskrývaně vděčná. Vedle dveří, které jí do lepší budoucnosti otevírá, jí dává také pocit výjimečnosti a ocenění, které nikdy dříve v rodině nepoznala.
„O mých úspěších rodina ví. Nejsem si vůbec jistá, zda jsou rodiče pyšní, protože to nikdy neprojevovali. Zajímá je to jenom, když to mohou použít na svoji obranu. Něco ve stylu – Verča je ale skvělá, takže my jsme ve výchově chybu udělat nemohli,“ svěřuje se dnes už téměř dospělá dívka. Podporu cítí také od pracovníků dětského domova, kde chce zůstat i po dosažení plnoletosti, do doby, než ukončí studia na vysoké škole.
Podporu cítí Eva Pavlová i od ostatních kolegů a nebere ji za samozřejmou. „Mám velké štěstí na lidi, se kterými pracuji, neboť v takto malém kolektivu jsme si vzájemně oporou. Podporu mám také u vedoucích. Všichni společně Veronice drží palce, aby v životě dosáhla toho, co od sebe očekává a co si sama přeje. Vzhledem k tomu, že spádové území našeho úřadu je malé, tak nyní nemáme žádné jiné dítě v ústavním zařízení, které by studovalo střední školu. Naším nepsaným pravidlem je, že podporujeme děti v ústavním péči, které studují střední školu. V minulosti jsem už měla jednu dívku z dětského domova, která také studovala střední školu, a pro ni jsem rovněž zprostředkovala jazykový kurz. A protože studovala střední zemědělskou školu, byl jejím přáním koňský tábor. A tak se opět s přispěním dárců podařilo dívce její přání vyplnit. Rozhodně necítím, že bych dělala něco nad rámec svých pracovních povinností, vždyť pracuji na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Co jiného by mělo být hlavní pracovní náplní než podpora a pomoc dětem, které to potřebují? Papírování to opravdu nebude,“ vysvětluje Eva Pavlová.
„Pokud mám možnost dítěti, jako je Veronika, zprostředkovat jazykový kurz či autoškolu, cítím, že v tom já osobně mám minimální roli. Důležití jsou ti, kteří osobně Veroniku neznají, a přesto jim její osud není lhostejný, a rozhodnou se přispět, aby sen jí vyplnilo přání. Tím také Veronice ukážou, že ač nemá podporu ve vlastní rodině, jsou tady jiní, kteří jí fandí. Třeba díky jim jednou Veronika začne lidem kolem sebe důvěřovat,“ uzavírá Pavlová a stejně jako její vzdálená kolegyně Lenka Urbanová děkuje všem, kteří je v jejich úsilí podporují.
*) Pro případné propojení kvůli darům v podobě oblečení a hraček onkologicky nemocnému Jiříkovi, využijte, prosím, mou emailovou adresu olina.strejbarova@seznam.cz
Díky! 🩷
