Městský holub vymírá. Jsme na 20 % počtu v „devadesátkách“. Přesto je velká část Čechů nesnáší

Městští holubi mají pro život relativně dobré podmínky, tedy pokud jde o dostatek potravy a úkrytů. Jejich život ve městech ale není jednoduchý. Vzhledem k životu v parcích a na ulicích se dožívají výrazně nižšího věku (často jen 3 až 4 roky) než holubi chovaní v zajetí, kteří se mohou dožít až 20 let. Největším a prakticky jediným významným nepřítelem holuba městského je člověk. Jejich populace je regulována pouze lidskou činností, jako jsou městské odchyty, odstřely, zabezpečování budov (např. sítě a hroty) nebo likvidace zdrojů potravy.

Živí se semeny i lidskými odpadky. Snadný přístup k jídlu u popelnic nebo od lidí způsobuje, že vyvádějí až pět mláďat za sezónu. Města proti tomu často bojují. Například za krmení holubů na veřejném prostranství hrozí pokuta v řádu tisíců korun. Kvůli trusu a přenosu nemocí jsou vnímáni jako škůdci. V Česku se proto zavádí moderní řešení v podobě městských holubníků, kde se jim odebírají vejce, což populaci humánně reguluje.

Městský holub pomalu vymírá, počty jsou asi o 80% nižší, než před 30 lety

Holubi už dávno nejsou přemnožení. Opticky na lidi působí to, že holubi žijí v koloniích, takže jich vždy vidí víc najednou

Životaschopná kolonie musí mít aspoň 20 párů. Je tedy nutné počítat kolonie, nikoli jednotlivé ptáky. Holub je ale základem potravního řetězce ve městech. Loví ho draví ptáci (sokol stěhovavý, krahujec obecný, jestřáb lesní, částečně i poštolka obecná), kuny skalní, vejce vybírají straky, kavky a sojky. V Praze ubylo hnízdících krahujců, jistě i vinou drastického úbytku holubů. Místo po holubech domácích zaplňuje lesní holub hřivnáč, který ale netvoří kolonie, takže opticky působí jako daleko vzácnější. Není to ale pravda. A samozřejmě i hřivnáč kálí na sochy a zdi domů a klove do omítek. Jako původní divoký pták je ale chráněn zákonem. Početnější než holub domácí je hlavně sýkora koňadra a v některých městech patrně i straka.

Předkem městského holuba je holub skalní, který obýval jeskyně v oblasti Středomoří. Ochočen byl asi před sedmi tisíci lety. Právě z holuba domácího se později vyvinul pták, kterému je dobře ve velkých metropolích- je to stoprocentní synantrop, čili je zcela vázán na lidská sídla. Třeba Praha se stovkami říms, střech, otevřených půd a věží představuje dokonalé hnízdiště. Město ale nabízí také obrovské množství jídla. Holubi sežerou asi pět tun potravy denně, až 90 procent z toho ale spořádají na polích za městem. Město neopouští jen deset procent populace – holubi, kteří sbírají spadané drobky, jsou většinou dominantní samci. Rozhodně se ale nespoléhají jen na náhodu. „Oni se přesně naučí, do kterého parku chodí nějaká babička krmit holuby. Tak oni vědí přesně v kolik hodin tam chodí a už tam čekají,“ vysvětlovala před lety na Radiožurnálu inspektorka městské veterinární správy v Praze Jana Vlachová.

Některá města jsou bez holubů nepředstavitelná. Bodce ve městech připomínají spíše středověk

Proti přemnožení nevítaných ptáků bojuje například Austrálie vybíráním hnízd. Jeden čas se dokonce i v Česku používala holubí antikoncepce, která se přidávala do potravy, byla ale drahá a málo účinná. Bez holubů si nelze představit některá města jako Benátky, Řím nebo Londýn. Holuby jsou součástí krajiny, vesnic i měst. Jen naše doba si přeje vidět památky dokonalé, neznečištěné, bez jakýchkoliv projevů stárnutí. Navzdory tomu, že jsme to my, kdo holuby do měst přivedli, naše krutost vůči nim často nezná mezí.

Přesná čísla o počtu holubů usmrcených kvůli bodovým zábranám (bodcům) neexistují, jelikož se tyto úhyny systematicky neevidují. Odborné organizace jako Česká společnost ornitologická a Český svaz ochránců přírody však dlouhodobě varují, že ostré bodce na budovách představují pro ptáky vážné riziko zranění, které končí krvácením, infekcemi nebo pomalým vyhladověním. Při neopatrném dosednutí nebo nárazu způsobeném větrem může dojít k vážnému poranění měkkých tkání. Mláďata a nezkušení ptáci mohou mezi bodci nešťastně uvíznout a následně uhynout vyčerpáním.Bodce jsou jen jednou z mnoha pastí, kterým jsou ptáci v lidských sídlech vystaveni. Mezi nejčastější příčiny úhynů ve městech patří také nárazy do skleněných ploch - v Česku takto ročně zemře až 1 milion ptáků. Zapomínat nesmíme ani na lepové pasti a sítě.

Lidé, kteří za holuby houževnatě bojují

Simona Šitnerová zvířatům v nouzi pomáhá už roky. Třetím rokem zachraňuje srnčata pomocí dronů s termovizí před jarní senosečí, pomáhá i obojživelníkům při migraci přes silnice. Její cesta k holubům začala v létě roku 2022, kdy se ujala opuštěného holouběte. Bobina, jak ji nakonec pojmenovali, jí rychle ukázala, jak obrovskou vůli k životu, inteligenci a potřebu bezpečí v sobě tito ptáci mají. Od té doby jí rukama prošly desítky holubů. Většinu divokých ptáků se jí ve spolupráci s odborníky podařilo vrátit zpět do volné přírody: „Ti domácí, kterým zůstal trvalý hendikep, by ale na ulici nepřežili. Zůstali u nás a stali se součástí naší rodiny. Aktuálně se trvale starám o 13 holoubků a každý z nich má za sebou drsný příběh,“ říká Simona.

Julka přišla o nožku kvůli zaškrcenému drátu v městských ulicích, Šmudla doplatila na holubí závody a po těžkém zranění přišla o oko. Tonču a Janka se někdo pokusil otrávit zrním na parapetu, Pepina byla nalezena s hlubokou ránou po bodci proti hnízdění a Felix má trvalé následky po zlomenině klíční kosti. To je jen malý výčet příběhů, se kterými se Simona za dobu své laskavé aktivity setkala.

Hodně radosti, ale i starostí s nedostatkem místa

„Rychle se rozkřiklo, že ptákům v nouzi pomáhám. Lidé z Táborska se na mě obracejí stále častěji, jenže kapacita našeho domu naráží na své limity. Šest holubů žije venku v provizorní malé voliérce, čtyři hendikepovaní jsou v klecích uvnitř domu, dva puberťáci obývají obývací pokoj a jeden pošťák v rekonvalescenci je v karanténě. Každý rok mi do trvalé péče přibyde odhadem dalších pět opeřenců. Současný stav je pro moji rodinu dlouhodobě neudržitelný a ptáci nutně potřebují nové, prostorné a bezpečné zázemí. Máme sice zahradu, ale v noci po ní obchází kuna a ve dne do ní zalétávají dravci. Potřebujeme proto vybudovat profesionální, bytelnou voliéru, na kterou bude navazovat uzavřená buňka. Ta poslouží jako bezpečný úkryt před predátory i nepřízní počasí. V tomto novém holubníku budu moci také eticky regulovat jejich stavy nenásilnou výměnou snesených vajíček za umělé podkladky, což dělám už nyní. Pro realizaci jsem vybrala osvědčenou firmu, která už podobné stavby úspěšně dodala jiným záchranným organizacím,“ vysvětluje Simona důvody založení sbírky na Znesnáze21, prostřednictvím které žádá další podobně založené milovníky zvířat o pomoc.

„Výtěžek sbírky bude kompletně využit na pořízení a montáž bezpečné zahradní voliéry s navazujícím holubníkem od specializované firmy. Pokud by se vybrala vyšší částka, finance použijeme na vnitřní vybavení, jako jsou vhodná bidýlka, krmítka, napáječky, gritníky a hnízdní misky. V případě, že se cílovou částku nepodaří vybrat celou, upravíme dispozice projektu a postavíme menší variantu voliéry podle dostupných finančních prostředků. Z celého srdce děkuji všem, kteří nám pomohou vybudovat bezpečný přístav pro holuby, kteří byli domestikování a bez lidské pomoci neměli šanci přežít,“ vzkazuje Simona směrem k dárcům.

Mýty a předsudky

Na rozdíl od labutí, které mají salmonelu ve střevech jako tzv. komenzála, tedy neškodného souputníka (totéž platí i pro domácí kachny a proto se nesmějí kachní vejce dávat do majonéz) v drtivé většině případů, holubi ji nemají a už vůbec ji nepřenášejí. Pokud se nakazí, v krátké době uhynou na průjmy.  TBC má asi 1% holubů, ale bakterie vyloučená trusem v řádu hodin uhyne. Chlamydie mohou mít všichni ptáci, nejčastěji se nakazí ošetřovatelé drůbeže ve velkovýkrmnách kachen a hus. Zase platí, že po nakažení holubi v krátké době uhynou. Toxoplasmóza je primárně onemocnění savců, kteří jsou přirozenou kořistí kočkovitých šelem, jediných konečných hostitelů tohoto prvoka. Tedy hlavně hlodavců, králíků, prasat a některých dalších. Holubi navíc mají vůbec nejvyšší tělesnou teplotu ze všech zvířat – 43 stupňů. Savčí parazité a patogenní mikroorganismy v nich tedy málokdy přežijí. Klíšťák holubí a vši naopak nenapadají savce, tedy ani člověka. Brání se jim i sami holubi. Na těle mají místa, kde roste tzv. prachové peří rozpadající se na jemný pudr, který pokryje celý povrch jejich těla. Když se holub vykoupe, zůstane po něm voda jakoby poprášená moukou. Tento pudr chrání dospělé holuby před parazity, které udusí. Podobnou obranu proti parazitům mají ještě papoušci, hrabaví ptáci (bažanti, slepice, pávi apod.) si ji pořizují popelením v jemném prachu a písku. Klíšťáci a vši tedy žijí výhradně na holoubatech, která ještě prachové peří nemají.

Alergii trus skutečně způsobuje. Suchý ptačí trus obsahuje močovinu a dusík, což obojí dráždí sliznice

„Trus je tím dráždivější, čím víc živočišné potravy pták sežere. Takže trus vlaštovky, čápa či poštolky je mnohem agresívnější než trus holuba. Masivní alergie se objevovaly v minulém režimu, kdy o domy pečovaly OPBH, ve střechách byly díry po vypadlých taškách, na půdách hnízdily stovky párů holubů a byla tu i metrová vrstva holubího trusu, podestýlky a mumifikovaných mrtvých ptáků. Parazité a špína pak zamořovaly domy. To však už asi 25 let neplatí. Dnes je více alergizující jít si do kurníku pro vejce – i slepičí trus dráždí ke kašli,“ vysvětlovala v pražských novinách před třemi lety Zita Kazdová a nevyhýbala se ani otázce zobání omítky a vápence: „Jako každý tvor potřebují vápník. Totéž dělají vrabci, strakapoudi, sojky a prostě všichni městští ptáci, zejména v době, kdy hnízdí a vytvářejí v těle vejce. Ostatně proto kupujeme svým andulkám, kanárům a dalším mazlíčkům sépiové kosti a slepicím dáváme drcené skořápky. Kvalitní a dobře ošetřenou omítku holubi svými slabými zobáky nerozklovou.“

Holubi vypuštění nad svatebčany se ne vždy vrátí domů. Někteří zahynou hlady nebo je uloví dravci, jiní zdivočí a stanou se posilou městských hejn

Hejna zdivočelých holubů pravidelně doplňují ulétlí holubi poštovní a občas i čistokrevní domácí holubi různých plemen. A bílou barvu jim geneticky dodávají tzv. svatební holoubci, což jsou domácí holubi několika plemen prodávaní či půjčovaní zájemcům o okrášlení svatby. Většinou jsou to opět holubi poštovní, dále bílí benešovští selští holubi, čeští staváci, různí rejdiči a vysokoletci, čeští bubláci a některá další plemena.

Přímým divokým předkem holuba městského je holub skalní, který původně obýval skalnaté útesy a pobřeží. Městský holub není samostatným biologickým druhem, ale jde o potomka zdivočelých domácích holubů, kteří byli vyšlechtěni člověkem. To by bylo možná dobré připomenout závěrem. Tak nějak pro uvědomění, že jsme to my - lidé - kdo kolonie holubů do měst přivedli a měli bychom to být právě my, kdo se k nim jako lidé budeme chovat.