Článek
Pro většinu z téměř 140 dětských domovů, které u nás zřizují kraje, platí, že 70 až 80 % z nákladů na fungování dětských domovů hradí státní rozpočet skrze tzv. republikový normativ na 1 rodinnou skupinu dětského domova. Ten loni činil 3 358 326 Kč. Kraje obdrží finanční prostředky na činnost dětských domovů pro kalendářní rok odpovídající násobku republikového normativu na rodinnou skupinu a počtu rodinných rodinných skupin v dětských domovech zřizovaných krajem podle stavu k 31.10. předchozího roku. To, že dostane „na hlavu“ každého dítěte kolem 30 tisíc měsíčně, vypadá v porovnání s příjmem většiny rodin v Česku poměrně nadstandardně, ale takový pohled by byl velmi povrchní a krátkozraký.
Není domov jako domov
Kolikrát jste v loňském roce kupovali dětem boty? Helmu na lyže? Platili hudebku? Rovnátka…? Nebo něco nového do pokojíku, ze kterého už vyrostly? Děláme všechno, co je v našich možnostech, aby děti měly všechno, co potřebují, co jim pomáhá v jejich vývoji a k lepší budoucnosti. A o to samé se snaží i dětské domovy. Jenže za podmínek, které jsou mnohem složitější, než by se nám mohlo na první pohled zdát. Všichni máme za to, že dostávají peníze od státu. Že stát se o všechno postará. Pravdou je, že pokud se o tyhle „věci nad rámec přežití“ chtějí tety a strejdové v domovech postarat, musí mít velké odhodlání, energii a často i ostré lokty.
Aby pracovníci domova dětem pořídili pár věcí, které jim udělají radost a zároveň jim pomohou ke zdravějšímu a spokojenějšímu životu, musí sáhnout většinou jinam než do státní kasy. Musí jít za rámec svých povinností a oficiálních možností. A tím jsou myšlené i nejrůznější charitativní akce, nadace, dary od lidí. Od široké veřejnosti, která už jen z vděčnosti, že má svým vlastním dětem co dát na talíř a může je před spaním DOMA obejmout, chce pomáhat i jiným – kteří takové štěstí nemají. Takových drobností, které běžně svým dětem v průběhu roku pořídíme je opravdu hodně, často se nad nimi nepozastavíme. Nedávno jsem tu psala o sbírce na běžecké boty pro talentované kluky z Dětského domova Volyně. Díky vám se do dvou dnů po zveřejnění podařilo peníze sehnat a kluci můžou trénovat a vyrazit na své vysněné závody - a já vám za ně ze srdce děkuju!
Matrace staré 15 let
Děti z DD Nymburk milují sportování a pobyt venku.
Takových „drobností“ je zapotřebí v domovech mraky. Třeba i cyklistické helmy nebo nové matrace. V tomto případě je řeč o DD v Nymburce: „Matrace, na kterých dětí spí, jsou na samé hranici životnosti, máme je jíž téměř patnáct let a jejich stav tomu odpovídá. Jsou proleželé, a neustálým používáním se v nich hromadí roztoči a alergeny,“ vysvětluje vychovatel Filip Novák. Budova dětského domova v Nymburce je přes 125 let stará, a neustále vyžaduje dílčí investice. Náklady na provoz a energie v posledních letech navíc také značně vzrostly. Matrace jsou pak jedna z posledních věcí, na které se hledí, když není kde brát: „Pokud chceme dětem zajistit život v komfortním prostředí, nestačí nám se spoléhat pouze na finanční prostředky zřizovatele. Děkujeme všem dobrým lidem, kteří toto chápou, a jakýmkoliv způsobem děti v dětských domovech podporují a umožňují jím tím žít lepší život. Moc si toho vážíme,“ říká Filip Novák, jehož slova směřují k dárcům Znesnáze21, mezi kterými jsou v tomto případě i tvůrce videí Mikýř a moderátorka Radiožunálu Michaela van Erne.
V tichosti. Bez pozornosti veřejnosti.
Miky byl pár chvil před vysíláním hodně nešťastný, že na moderování kývl. Ale dopadlo to skvěle. Jinak to ani v téhle dvojici nemohlo dopadnout.
Míša s Mikym se poprvé potkali před rokem, na prvním ročníku Dobrého dne Radiožurnálu, kde spolu moderovali jeden z bloků. Mikýř se netajil tím, že má Míšu rád, protože ji už jako malý kluk každý víkend poslouchal na chalupě s rodiči. I proto se často na konci svých videí jako Michaela van Erne odhlašoval. Jejich setkání bylo ale nesmírně milé pro nás všechny. To, že u něj ale neskoční tehdy nikdo nečekal.
Míšu jsem loni oslovila s prosbou, jestli by nedarovala nějakou svou osobní věc do aukce Dobropad. Byla to možnost, jak pomoci někomu, koho si sama vybere. A Míša si vybrala právě Dětský domov Nymburk. A protože mě pořád v srdci hřála vzpomínka na setkání s Martinem, neváhala jsem klukům z MÚPI o aukci napsat. A víte co? Poslali na sbírku 50 tisíc korun, respektive za 50 tisíc korun Míšinu kytaru vydražili, a tím se o nové matrace pro některé z dvaceti dětí DD Nymburk postarali.
Tahle radost se tak rozdělila rovným dílem hned na tři strany - K partě od Mikýře, k Míše a do domova: „Víkendy s Michaelou Van Erne rád poslouchám, a těší mne, že její kytara zahrála symbolickou píseň štědrosti právě pro naše zařízení! Na jaře jsem sledoval projekt Dobrý den, Radiožurnálu a jsem velmi rád za všechny podobné akce, které podporují věci, co skutečně mají smysl. Díky i za Vaši energii, kterou do toho věnujete,“ psal mi v reakci na úspěšnou dražbu z domova vychovatel Filip Novák. To byla moc milá odpověď, ale samozřejmě taky velmi úsměvná. Těmi, kdo si zaslouží největší poděkování, respekt a podporu jsou právě všechny ty „tety a strejdové“ z dětských domovů.
Jsou to oni, kdo dělají všechno proto, aby měli „jejich děti“ stejnou startovací čáru do života, jako jejich vrstevníci… nebo se jí alespoň co nejvíce přiblížili. A touhle cestou jim chci poslat velké poděkování a vyzdvihnout jejich práci, která je bohužel často nedoceněná nebo dokonce zpochybňovaná. Jste borci! Potřebujeme vás!
Lepší ilustrační obrázek mi Pixabay nevypliv, odpusťte. :)
Potřebujeme ale také lidi, jako jste VY. Jako je Miky. Jako je Míša. Ti, kteří využívají fokusu, který na ně je, aby mohli pomáhat. A přitom tiše, nenápadně, nezištně. Ani jeden z nich neví o tom, že je mám v plánu chválit a plácat veřejně po zádech. A o to víc si jich za to všechno, co dělají, vážím. Mikyho znám jen málo. Vedle jeho videí osobně vlastně nejvíc jen z pokecu loni na Jatkách78. Poprvé jsem ho jako srdcaře zaznamenala ve chvíli, kdy se účastnil streamu na pomoc naší sbírce Ježíškových vnoučat.
Míšu znám o něco málo víc. Míša je má bývalá rozhlasová kolegyně a troufám si říct kamarádka, které si nesmírně vážím. Miluju její přístup k životu, klid, pokoru a lásku, kterou rozdává. A taky miluju její verše v knížce Polárka, kterou mi věnovala, stejně jako příběhy v jejich dalších knihách se psí tématikou. Míša není jen psí máma. Míša je ztělesnění lidskosti a klidu, na který většina z nás nikdy nedosáhne. Možná se s tím se člověk asi musí narodit, ale zrovna Míša je důkazem toho, že se na něm musí denně nenásilně pracovat. Upřímně jí ten um závidím.
Polárka
A Mikýř? I on - přes všechen ten svůj nadhled, sarkasmus, popichování a vtípky - má nesmírně moudrou a dobrou duši. Jsem mu vděčná za dlouhodobou podporu kluků z Břečťanu. Osvětu hromadění, kterou přináší nejen při streamech, ale i svou vlastní aktivní pomocí při úklidech v domově těch, kterým přerostla láska k věcem přes hlavu. Doslova.
Tři kapky vděčnosti na lačno
Kam tenhle text vlastně směřuje? Do všech světových stran. Je v podstatě jen o obyčejné vděčnosti. Té, které se učíme hlavně ve chvíli, kdy se vylížeme z nějaké šlamastiky. Kdy děkujeme Bohu, vesmíru a všemu „vyššímu“ za to, že „to“ dobře dopadlo. Často plni dojmů pak ještě několik dní po ránu nebo před spaním děkujeme a šeptáme svou vděčnost vzhůru. Pak na ni ale v pěně dalších dní rychle zapomínáme.
Ve skutečnosti jsme to ovšem my sami, kdo za dobrými konci stojí. Dvakrát tak v případě, že naše trápení není jiným lhostejné. Že nám není lhostejné trápení jiných. Stačí jen malé krůčky, kterými můžeme dovést život jiného člověka k lepšímu zítřku, aniž bychom si při tom vlastní nohy do krve sedřeli.
Nejde o urputnost, ale o všímavost. Pojďme si to každé ráno připomínat před zrcadlem při čištění zubů.
I náš den tak dostane úplně jiný smysl. ♡
