Článek
Vasyl Kapustej je usměvavý kluk, který se narodil na Ukrajině, ale od svých pěti let žije v České republice. Válka je pro něj velmi osobní záležitostí, už proto, že má strach o své příbuzné a kamarády. Máma s tátou situaci prožívají obdobně a v houževnatosti a odhodlání svého syna maximálně podporují. Vasyl minulý týden převzal na udílení Cen pro osobnosti filantropie svou cenu v kategorii Sbírkový hrdina 2024, které si moc váží: „Ocenění a vyznamenání jsou i praktickým přínosem pro moji sbírku a pro moji dobrovolnickou činnost obecně. Díky nim se zvyšuje povědomí a zvětšuje se tak důvěryhodnost jak mojí osoby, tak i sbírky. Být v médiích znamená být vidět a to přináší nové dárce a dary. Takže je to přímá úměra – každé takové vyznamenání či ocenění pozitivně nakopne moji sbírku a dá mi nový impuls,“ těší se skromný kluk s velkým odhodláním. Není to ale jediné vyznamenání, které dostal. Mezi ta další patří například medaile „Červená kalina“ udílená civilistům za mimořádné projevení patriotismu a podporu Ozbrojeným sílám Ukrajiny.
Vasyl Kapustej převzal od Fóra dárců cenu za svou vytrvalou podporu vojáků na Ukrajině.
„Sbírkoví hrdinové jste pro mě vy všichni, kdo podporujete moji dobrovolnickou činnost na podporu Ukrajiny. K dnešnímu dni je vás přes 6,5 tisíce, na dárcovské platformě Znesnáze21 jsme dali dohromady přes 12 milionů korun a pomohli tím tisícům ukrajinských vojákům. Jste skvělí!“ vzkázal v den převzetí ocenění směrem k dárcům Vasyl Kapustej.
Student práv má s Ukrajinou stále pevné vazby díky přátelům a příbuzným, za kterými byl zvyklý celý život o prázdninách jezdit. A to byl také hlavní důvod, proč se hned na začátku války rozhodl přispěchat s pomocí. „Hned první den války jsme jeli na hranice pro dvě z matčiných sester a moje bratrance a sestřenice. Ty jsme přivezli sem k nám do Prahy a první tři měsíce tu s námi bydleli v našem žižkovském bytě, který si pronajímáme. Po 3 měsících, když se situace na Ukrajině více méně stabilizovala a bylo jasné, že se mohou vrátit do našeho rodného kraje, tak se vrátili zpět. Jejich manželé, tedy moji strýcové, mezitím zůstali na Ukrajině a pomáhali s obranou země, někteří z nich vstoupili do armády, jiní se začali věnovat dobrovolničině. Zkrátka každý dělá, co může,“ osvětluje rodinnou situaci v náročných časech.
Blízkými se pro něj za 28 měsíců války stali i lidé, kteří mu byli dříve cizí - vojáci a velitelé. Řadu z nich už dnes považuje za svou rodinu: „Z tohoto okruhu blízkých lidí už řada z nich utrpěla menší či těžší zranění, někteří byli nějakou dobu i nezvěstní, ale díky Bohu ještě nikdo nepadl, to je ohromné štěstí. I když samozřejmě mám ve svém širším okolí mnoho lidí, kteří už bohužel kvůli válce zahynuli. Jen v tátově rodné vesnici za poslední týden pochovali dva vojáky, kteří byli našimi známými a sousedy,“ říká se smutkem v hlase muž, který vyjíždí s pomocí na Ukrajinu každý měsíc.
S obrovskou důvěrou k vojákům postrádá obavy o svůj život „Když jsem s vojáky a veliteli, kterým naprosto důvěřuji, tak se nikdy nebojím. To ostatně dosvědčuje i fakt, že nikdy a nikde ve válečné zóně nenosím ani vestu ani helmu. Moje máma rovněž. A komentuje to slovy: My jsme tu doma, proč bychom se měli nečeho bát. To Rusové jsou tu v cizí zemi, kde nemají co dělat. To oni by se měli o svoji kůži bát! Rodiče od samého začátku moje aktivity plně podporují a osobně se jich účastní, jsme jeden tým, jsme v tom spolu. Něco jako rodinný podnik. Bez pomoci táty, který pro mě zařizuje mnoho věcí a jezdí sem tam pro materiální pomoc a bez mojí mámy, která často jede na Ukrajinu s materiální pomocí místo mě, protože já se bohužel musím stále ještě věnovat i studiu, bych to zkrátka nezvládl. Jsou pro mě neskutečnou oporou. A to, čeho jsem za těch posledních 28 měsíců dosáhl, bych nejspíš nedosáhl, nebýt jejich,“ říká s vděčností laskavý kluk.
Míra rizika je podle něj vždy pod kontrolou, v doprovodu vojáků, velitelů a dronů, které letí poblíž auta: „Velitel by okamžitě dostal echo do vysílačky a my bychom se okamžitě šli schovat. Naštěstí to ani jednou nebylo potřeba. Úplně přesnou lokaci samozřejmě z bezpečnostních důvodů říci nemohu, ale jde o pozice 128. samostatné horské-úderné zakarpatské brigády, zejména k jejich tankovému praporu, který drží pozice kolem okresního města Orichiv na záporožské frontě. Tam se pohybujeme od Rusů ve vzdálenosti cca 10 až 20 km. Pro tankový prapor v poslední době vozíme hlavně nářadí na opravy tanků a další techniky, taky hevery nebo maskovací sítě. Nezbytností jsou také i tablety pro velitele tanků, které jsou napojeny na systém řízení palby a skrze něž komunikují s operátory dronů, kteří jim určují cíle a podobně. Také jsme pro tuto brigádu zřídili, a už více než 1,5 roku provozujeme a finančně a materiálně zabezpečujeme, chod rehabilitačního centra přímo na Donbase. V tomto centru jsou vojenští psychologové, kteří vojákům pomáhají vyrovnat se s hrůzami války; nejčastěji se tam provádějí individuální, ale i skupinové terapie zaměřené na posttraumatický stresový syndrom. Vojáci tam zajedou na pár dnů, odpočinou si, dají se do kupy, pořádně se nají, osprchují, vyperou si uniformy, zavolají manželkám s dětmi, rodičům a dalším příbuzným, projdou sezení s vojenskými psychology a zpět na pozice se pak vracejí jako vyměnění. Toto naše centrum bylo teprve druhé svého druhu na celé Ukrajině a za dobu jeho působení se razantně snížilo množství kázeňských přestupků ve 24. brigádě, dezerce dokonce zcela vymizela. Toto naše centrum dokonce dává ukrajinský generální štáb za vzor dalším velitelům jiných brigád, aby ve spolupráci se svými dobrovolníky také začali budovat takové centra, protože to prokazatelně ohromně pomáhá zlepšovat morálně-psychologický stav mužstva,“ říká se zaslouženou pýchou mladý student.
Vasyl založil sbírku na Znesnáze čtvrtý den války. Na myšlenku ho přivedl kamarád, který u něj zazvonil s taškou plnou jídla a pomoci pro vojáky.
„Dnes je to přesně 10 let ode dne, kdy jsem oficiálně nabyl státní občanství České republiky. Jsem moc rád, že žiju zrovna v téhle skvělé zemi, která se i přes určité objektivní nedostatky stále řadí mezi jedno z nejlepších míst k životu v Evropě a ve světě. České státní občanství mi také pomáhá pomáhat na Ukrajině. Jakožto občan České republiky totiž mohu cestovat tam i zpět, aniž bych podléhal mobilizaci, čímž jsem pro svoji rodnou zemi Ukrajinu mnohem užitečnější, než když bych šel bojovat do zákopu na frontu. Naše sbírka u Znesnáze21, která překonala již 12 milionů korun, je toho důkazem,“ říká Vasyl, který už brzy dokončí své vysokoškolské studium na Právnické fakultě UP, která mu udělila stipendium a v jeho činnosti ho maximálně podporuje. „Už 3× jsme zorganizovali materiální sbírky u nás na fakultě, vždy se sebralo mnoho věcí, jídlo, hygiena, oblečení… pokaždé to zaplnilo jedno SUV. Vše jsem pak odvezl na Ukrajinu a předal civilistům ve válečné zóně. Jeden z našich vyučujících dokonce zakoupil a daroval nám několik benzínových generátorů (elektrocentrál), na výrobu elektrické energie. Ty jsme také předali civilistům ve válečné zóně. Kvůli ruským útokům na energetickou infrastrukturu je tam totiž teď problém s elektřinou a dalšími zdroji energie. Jeden z těchto generátorů putoval dokonce i do nechvalně proslulého frontového města Bachmut. Fakulta mi rovněž za moji dobrovolnickou činnost udělila i stipendium ve výši několika desítek tisíc korun, které jsem obratem použil na nákup nejrůznějších věcí pro civilisty ve válečné zóně. Nakoupil jsem plynové vařiče, dobíjecí stanice se solárním panelem, svítilny, přímotopy a mnoho dalšího. Rektor naší univerzity mě také ocenil Cenou rektora za dobrovolnictví. Takže od mojí „alma mater“ skutečně mám velkou podporu, které si nesmírně vážím a jsem si jist, že naše spolupráce bude nadále pokračovat i potom, co snad úspěšně ukončím studium tento rok v září,“ usmívá se provinile s vědomím, že kvůli svým charitativním aktivitám studium maličko zanedbává.
Malý zázrak ve velkém zoufalství. Unavení a špinaví vojáci uvítali mobilní komplex s koupelnou a saunou s nadšením.
Nejen jídlo, elektřinu a podporu. Vasyl dovezl unaveným špinavým vojákům i koupelnu, saunu a prádelnu v jednom!
„Nápad udělat mobilní koupelnu neboli ‚pojízdné soběstačné lazebně-prádelné komplexy‘ na bázi kamiónu nebyl můj. Poprvé mi o něm řekl podplukovník Andrij Bazjuk, zástupce velitele 24. brigády. Na Ukrajině se takové projekty dělají už od r. 2015. Takže jsme jen vzali tuto inspiraci od jiných organizací a udělali stejný projekt, jen s tím rozdílem, že jsme to povýšili na mnohem vyšší úroveň a přidali tam i tu „relaxační“ část v podobě sauny. Tyto projekty od začátku do konce děláme na Ukrajině ve spolupráci s jednou dobrovolnickou skupinou z našeho rodného městečka Svaljava nedaleko Mukačeva. Na Ukrajině se koupí kamión, tedy jak přívěs, tak i tahač. Ten tahač se pak uvnitř předělá tak, že se vybaví sprchami, pračkami, sušičkami, umyvadly se zrcadly, žehlícím prknem a žehličkou a samozřejmě už zmíněnou saunou. Má to i vlastní strojovnu, kde se nachází boilery, nádrže na vodu, generátory a vše další pro zajištění soběstačnosti celého komplexu, který tak může fungovat kdekoliv samostatně bez nutnosti být připojen na vnější zdroje energie. Je to velmi užitečný komplex, který přispívá ke zlepšení hygienických polních podmínek stovkám a tisícům vojáků,“ těší se z úspěchu a sdílené radosti Vasyl. Muž menšího vzrůstu, leč s obrovským srdcem, který dopravil vojákům také tolik potřebnou mobilní zubařskou ordinaci.
Primární pomoc míří ze sbírky vojákům, podporovatelé ale nosí i věci pro civilisty
Vasyl se při svých cestách do válečných zón setkává i s dětmi. Většinou jde o sirotky, kteří si hrají na dostřel Rusů.
„S civilisty se samozřejmě také potkáváme. Ne všechna materiální pomoc, kterou nám lidé nosí do naší žižkovské garáže, může být použita ve vojenském sektoru, např. dětské pleny či věci na dámskou intimní hygienu. Ty pak samozřejmě vozíme a předáváme civilistům ve válečných zónách. Osobně mě velice překvapilo, že dokonce i v místech na dostřel z děla, jen pár km od fronty, si děti hrají na pískovištích. Bohužel je tam hodně dětí, často sirotků, kteří již přišli o své rodiče a zůstávají se svými babičkami, dědečky, tety a strýci – ti jsou ale často už v postarším věku, nemohoucí. Nemají kam jít, či nechtějí nikam odejít. Je to emocionálně velmi těžké. Člověk si říká, proč Ukrajina jako stát s tím nic nedělá, proč neprovede nucenou evakuaci – vojákům by se pak usnadnila jejich práce, protože by pak měli volnější ruku v boji, protože když jsou v zóně bojové operace civilisté, tak tam nestřílejí. Rusové toho samozřejmě využívají a takové zábrany nemají. Střílejí kamkoliv a je jim jedno, zda jsou tam vojáci nebo civilisté, mnohdy záměrně střílejí na civilní cíle či na kritickou infrastrukturu, aby civilisty připravili o elektřinu, světlo, vodu apod. Mnozí civilisté žijí ve sklepích. Je to hrozné,“ líčí zkušenosti Vasyl.
Vasyl má za sebou už 23 výprav do válečné zóny, kde ho vítají dnes už přátelé. Přiváží jim pravidelně jídlo, hygienu i dobrou náladu.
„Civilisté jsou tam různí, teď už většinou na straně Ukrajiny, a jsou ukrajinským vojákům velmi vděční za to, že je chrání. Ale pak je tu určitá menšinová část civilního obyvatelstva, která naopak vítá ruské vojáky, byť ti se k nim chovají zcela lhostejně a je jim jedno, zda jejich střely trefí i domy těchto jejich ´příznivců´. Kulky, granáty a rakety si skutečně nevybírají národnost ani to, kdo je na čí straně, zabíjejí všechny stejně. Často se tak stává, že tihle ´příznivci´ Ruska se příchodu ruských vojáků mnohdy ani nedožijí, protože zemřou zavaleni v ruinách vlastního domu poté, co jej zasáhla ruská raketa. Vinu za to ale nezaslouženě dávají Ukrajině a ukrajinským vojákům. Samozřejmě jsou také i případy vyloženě otevřené kolaborace s nepřítelem, kdy někteří místní například prozrazují ruským okupantům pozice ukrajinských vojáků a pomáhají s naváděním raket na cíl nebo provádějí sabotáže. Pokud jsou takoví lidé dopadeni ukrajinskými ozbrojenými složkami živí, tak okamžitě putují před soud a následně do vězení na 25 let, až doživotí. V závislosti na tom, zda jejich činy stály někoho život nebo ne. V začátcích války takovíto lidé byli dokonce ostatními proukrajinskými spoluobčany na ulicích i lynčování. Ano, i toto je bohužel obraz rusko-ukrajinské války. Také je potřeba zmínit, že Rusové násilně odvádějí ukrajinské děti do Ruska, kde je umisťují do ruských rodin na převýchovu a Ukrajince na okupovaných územích násilně verbují do své armády, a tak nutí bojovat Ukrajince proti Ukrajincům. Rusové se na okupovaných územích také dopouštějí masových poprav a mučení. Vystěhovávají ukrajinské obyvatelstvo a nahrazují jej svým ruským. Zakázali ukrajinštinu na všech úřadech i ve školách… Zkrátka teror a genocida. Po této válce už nikdy Ukrajinci a Rusové nebudou přáteli,“ přibližuje situaci Vasyl Kapustej, který by si ze všeho nejvíc přál, aby jeho pomoci už nebylo třeba, aby zvítězila jeho rodná země. Zbavila se okupantů a obnovila svoji územní celistvost: „Nejvíc bych si přál, aby se domů vrátili všichni násilně odvlečení Ukrajinci, obzvláště děti, a aby konečně zavládl dlouho očekávaný a zasloužený spravedlivý mír. A také, aby se Ukrajině splnil její sen patřit do EU a do NATO. Aby to vše, co se stalo, všechny ty oběti, nebyly zbytečné a marné. Aby se to za pár let neopakovalo znovu – a garancí toho, aby se to neopakovalo je právě členství Ukrajiny v EU a NATO. Je morální povinností všech Ukrajinců, stejně jako všech na Západě, dělat vše pro to, aby tomu tak bylo, protože ještě nikdy žádný stát nebo národ nemusel tolik trpět a přinášet takové oběti proto, že chtěl někam patřit a stát se součástí svobodných západních demokratických organizací,“ uzavírá student Vasyl Kapustej, který za svou vytrvalou pomoc získal ocenění Fóra Dárců, ale hlavně vnitřní klid a jistotu, že dělá, co může. A nemá v plánu s tím přestat, dokud ho bude třeba.
