Článek
Neexistuje těžší čtení než o tom, že umírá dítě. Nevím, jestli je horší varianta úmrtí náhlého, nebo toho postupného, na které se člověk může „připravit“. A jestli je vůbec vhodné to srovnávat. Na druhou stranu ale, je to věc, která se může týkat nás všech, našeho nejbližšího okolí a je třeba o tom mluvit. Což se naší společnosti více či méně v posledních letech začíná dařit. Téma smrti už není takové tabu, stejně jako možnost se na ni připravit nejen dostatkem informací, ale i dostatkem peněz. Peníze sice loučení neulehčí, přinesou ale možnost naplnit poslední dny toho nejčistšího a nejmilovanějšího člověka zážitky. Ty jediné mají skutečnou hodnotu, a i v tom nejnáročnějším období dokáží přinést smích a radost.
Poslední Vánoce, poslední zážitky. Hodnota života se mění chvílí, kdy ten nejcennější mizí v náručí
„S těžkým srdcem se na vás obracíme s prosbou o pomoc pro rodinu malého Jarouška. Po čtyřech letech statečného boje s rakovinou dostala rodina zprávu, kterou žádný rodič nikdy nechce slyšet. Lékaři z Motola potvrdili, že pro malého Jarouška již neexistuje možnost uzdravení. Nádory se rozšířily do několika míst v mozku a páteři, a další léčba by přinesla více utrpení než úlevy,“ zní text sbírky na dárcovské platformě Znesnáze, která se plní pochopením přetaveným ve finanční příspěvky lidí od samého počátku. Jaroušek má před sebou omezený čas, možná rok, možná méně – záleží jen na tom, jak se nádory budou vyvíjet. V této neuvěřitelně náročné chvíli si jeho rodina přeje jediné, dát mu co nejvíce krásných zážitků a splnit jeho sny. Tím největším je ještě jednou vidět moře, cítit jeho vůni a zažít chvíle, kdy se všechno zdá být v pořádku.
Chvíle, kdy se vnímavost a solidarita Čechů umí ukázat naplno
Jen tlumočit tyhle touhy je těžké a jako rodiči mi vhání slzy do očí. Vůbec si neumím představit tu statečnost, jejíž zbytky v sobě musí den co den hledat Jarouškova rodina. Už teď je díky průběhu sbírky zřejmé, že k moři společně vyrazí a nebude si muset odpírat žádné z lákadel, které je cestou potkají. Přesně tak, jak by si to zasloužili všichni, kteří znají svůj jasně vytyčený čas a jejich život byl tak krátký, že ho ještě vším tím krásným, co přináší, nestihli naplnit. Jsem nesmírně pyšná na naši společnost, že s tím dokáže tak automaticky pomoci. V případě Jarouška, v případě Vilíka, v případě spousty dalších rodin, které si dokázaly říci o pomoc a pomoc přijmout. Protože právě to je často to nejtěžší. O malinko snadnější pouze v případě, že tu pomoc nežádáte pro sebe.
Umírající dítě se potřebuje smát. Nezakazujte si smích
Krásnou reportáž o umírání dětí, jakkoli to zní paradoxně, jsem viděla prostřednictvím organizace Šance dětem, kde se videu mluví o nezbytnosti smíchu a zážitků. O tom, jak své odcházení vnímají děti a jak bychom jim měli vycházet vstříc a dopřát právě ten společný čas, zážitky a smích. To, že je situace vážná neznamená, že se přestaneme smát, nedává to smysl a dítěti dvakrát tolik. Musíme se smát. A o situaci mluvit. Jakkoli je to těžké, je kolem spousta skvělých odborníků, kteří nám dodají sílu i směr. Hlavně spolu být. Nic není cennější.
Je ale stále spousta rodin, které si právě to nejcennější nemohou dovolit. Kde minimálně jeden z rodičů stále chodí do práce, aby bylo na nájem, jídlo a náklady na dopravu a léčbu… Kvůli penězům, barevným papírkům, mu mizí přímo pod rukama možnost všechno to důležité dát, brát a prožívat. Protože právě vzpomínky jsou to jediné, co má skutečnou cenu stejně jako jistota, že jsme jim nestáli v cestě. Je třeba takovým rodičům opakovat, že nemusejí. Že je kolem nich spousta lidi, tisíce lidí, kteří jejich situací chápou a chtějí ji ulehčit. Že říct si o pomoc není slabost, ale naopak známka neuvěřitelné síly. Podporujeme se a podporujeme i vznik dalších nezbytných zařízení, jako je první český hospic Dům pro Julii. Děti nemají umírat v nemocnicích, mají odcházet se svou rodinou.
