Článek
Když jsem minulý týden balila dvě noci synovy nohy do studených ručníků, abych mu srazila nesrazitelných 41 stupňů, věděla jsem, že další den už budeme muset „jet“. V nemocnici ve svých pěti letech ještě nikdy nebyl a já věděla, že je to na mně ho přesvědčit, že to tam bude super, i když jsem si to sama nemyslela. Mám ještě v živé paměti opakované návštěvy nemocnic s dcerou v jiném městě před 16 lety, kdy to bylo jedno velké peklo a nuda, protože jediné vyžití v nemocnici byla zrezlá plechová skříňka pod umyvadlem, do které se chodila schovávat.
První den mu bylo všechno fuk. Kolečko náročných vyšetření zvládl jako malý superhrdina v ruce s květináčem, který jsme čapli v obchodě ve chvíli, kdy se mu začalo chtít zvracet. Zavolali nám totiž, že výsledky jsou špatné a musíme zpět. Do nemocnice. Jen ať si cestou někde pořídíme pyžama. To bylo vedle kartáčku s pastou vše, co jsme zvládli. A s naším květináčem. Pak už se jeho stav jen zhoršoval. Když se konečně dočkal první dávky antibiotik a kapačky, v podstatě to jen prospal. Změna přišla až za další den spolu s úlevou.
Když se dostanete pod čtyřicítku, cítíte největší úlevu. Až potom člověk začne přemýšlet, jak hyperaktivního pětileťáka zabaví.
V tu chvíli bylo jasné, že je třeba ho zabavit, protože 24/7 v místnosti o velikosti chodbičky, se čtyřmi železnými postelemi a maličkým stolkem, si sám svoje království fantazie jen těžko vytvoří. Když jsme se chtěli vydat na chodbu oddělení s hračkami pro nejmenší, bylo nám řečeno, že je všude chřipka, ať tam raději nechodíme. Ale my už si vyčíhli jinou herničku, zamčenou, prosklenou. Plnou knih, deskových her, stavebnic a časopisů. Prostě ráj. Byla jen kousek od našeho pokoje na konci chodby, kam nikdo jiný nechodil. A já si jen říkala, jak krásná, čistá a udržovaná je, ač jde často o hračky, které pamatuju já sama z dob před 40 lety. Byla to studánka ve vyprahlé poušti, kam jsme chodili pít. A v pondělí, v první pracovní den po víkendu, přišla „ona“. Usměvavá dáma ve veselém tričku, která nás zavedla do Ráje level 2.
O dětskou hernu v nemocnici se může starat jen ten, kdo má opravdu rád děti.
Nezeptala jsem se té okouzlující bytosti na jméno, za to ale na všechno ostatní. Musela vidět moje nadšení z toho, jakou práci odvádí. Vyprávěla mi, jak pravidelně chodí hračky kontrolovat a udržovat v čistotě, jak vypere všechny plyšáky, které se do nemocnice dostanou a je vděčná i za darované neúplně stavebnice a hry, díky kterým může doplňovat ty předchozí, na kterých už se zub času a všetečných dětských ručiček podepsal. Že lidé tu a tam do nemocnice s pytlem použitých hraček chodí a ona je ráda vidí. Ze všech po náležité péči dokáže udělat kousek, který bude znovu a znovu těšit. A má pravdu. V tu chvíli je každá hračka malý zázrak.
Svoje poklady můžou objevit v takovém království i dospělí. Stát se zase těmi bezstarostnými dětmi, kterými byli.
Když čtvrtý den pobytu brali tomu mému maličkému marodovi krev, zase se ukázal jako superhrdina. Jen sledoval se zájmem obrovskou jehlu, která se mu zapichuje do žíly a barvu krve, kterou se stříkačka plní. Seběhly se kolem něj sestřičky, aby ho chválily, jak šikovný je to kluk. Jedna z nich donesla velkou průhlednou bednu s krásnými čistými plyšáky a řekla: „A teď si vyber jakého chceš. Za odměnu. Na památku na to, jak statečný jsi v nemocnici byl.“ Možná hloupost… možná ale velká věc. Pro toho malého kluka, co si prožil spoustu bolístek i pro mámu, která ještě před pár dny umírala strachy prostě velká věc.
Plyšák v podobě chobotnice je s námi doma. Myslím, že neskončí jako většina ostatních v pytli v komoře, protože tohle je přece chobotnice za superhrdinství! Ta, která s námi byla v nemocnici spolu se spoustou dalších hraček, díky kterým nebyl čas tolik myslet na domov. Díky kterým bylo možné tvořit si svůj svět fantazie a místo čtyř stěn bílých stěn mizet mezi barvy, kostky, písmenka a poznávání. I když pravděpodobnější možná je, že jednou v tom pytli taky skončí spolu s ostatními, které kdy měly punc vzácnosti a výjimečnosti. Však víte, jak to chodí. Co je ale jisté je to, že je čas jim ten punc výjimečnosti zase vrátit. Vzít ten pytel pokladů a odvézt ho do nemocnice. Teď už chápu smysl, který to opravdu má. Přidáte se?
