Článek
Nárůst sebevražd dětí je na svém historickém maximu. Jejich vzestup je podle odborníků u kategorie 13 až 14 let a také 15 až 16 let. Obvykle volí smrt oběšením nebo skokem pod vlak. Může to souviset s tlaky, kterým ve společnosti čelí. Může to souviste s tím, jak málo jim nasloucháme nebo jejich trápení zlehčujeme. V tomto období také procházejí fází sebeurčení, mají stres z ukončení základní školy a přechodu na střední a v neposlední řadě jsou neustále někým s někým srovnáváni. Takový tlak často nedokážeme unést ani my dospělí, co pak dětská duše, která ještě neměla šanci poznat samu sebe, uvěřit v sebe a povznést se nad názor okolí. Ten je naopak v tomto věku vysoce zatěžkávající.
Epidemie sebevražd. Přestaňme jako společnost zlehčovat trápení dnešní mladé generace!
V České republice chybějí souhrnná čísla týkající se pokusů o sebevraždu. Nicméně určitě můžeme mluvit o stovkách. Což potvrdil i dlouholetý primář dětské psychiatrické kliniky ve Fakultní nemocnici Motol Jiří Koutek. Jde o jediné samostatné klinické pracoviště svého druhu v ČR a má 50 lůžek. „Registrujeme vzestup sebevražedných pokusů. Zatímco ještě v roce 2016 šlo průměrně o 42 dětí ročně, v současnosti už jich hospitalizují na 140. Nárůst souvisí s fenoménem sebepoškozování, to je vysloveně epidemie. A svůj vliv tady mají i sociální sítě,“ zmínil lékař, podle kterého se situace výrazně zhoršila během covidu, kdy děti zůstaly v izolaci, často bez kontaktů s vrstevníky, nemohly se běžně věnovat sportu, zájmovým kroužkům a dalším věcem, které naplňovali jejich čas, život i duši. Které do té doby milovali, které je zaměstnávali. Najednou ale jediné jejich spojení se světem drželi v dlani prostřednictvím svítícího displeje, který ukazoval víc, než by měli vidět a více než dával jim bral. Ocitli se mezi čtyřmi stěnami pokoje na dlouhé měsíce v džungli informací a obrazů, které mysl dítěte nemůže ustát bez následků. Prostě nemůže. Tím spíš pokud se o svých trápeních a pochybnostech začnou radit s umělou inteligencí.
Aktuální zpráva Českého statistického úřadu k počtu sebevražd podle věku.
Mezi těmi, kdo chtěl ukončit svůj život, je i 15 letá Maruška
"Naše dcera Maruška byla laskavé a bystré dítě, které do svých patnácti let prožívalo dětství naplněné běžnými radostmi. Postupně si plnila své sny – hrála na vytoužený saxofon, ke kterému se musela propracovat přes flétnu a klarinet, studovala jazyky na víceletém gymnáziu, ráda lyžovala a cestovala. Některé sny na splnění teprve čekaly. Možná se jednou mohla stát kosmonautkou nebo architektkou.
Maruška byla zdravá a veselá slečna.
S příchodem puberty se ale její svět začal měnit. Z veselé sportovkyně se postupně stávala uzavřená, úzkostná a pesimistická dívka. V období covidu a nuceného přechodu do online prostoru začala komunikovat s umělou inteligencí, četla japonská manga, hrála počítačové hry a sledovala anime i hororové příběhy. Stahovala se do sebe, hledala únik ve virtuálním světě a vzdalovala se reálnému životu. I přes návštěvy psychologa a snahu rodiny být jí oporou, procházela velmi těžkým obdobím. Navzdory světlým chvilkám, jako bylo lyžování v Alpách nebo návštěvy divadla, kina či koncertů, přišla v květnu 2024 těžká životní krize," vzpomíná maminka Marušky.
Maruška se pokusila ukončit svůj život. Přežila, ale její mozek utrpěl v důsledku nedostatku kyslíku velmi vážné poškození a upadla do vigilního kómatu
Maruška po úrazu strávila půl roku v nemocnici, kde se její stav zpočátku zhoršoval, ale v prosinci 2024 se mohla vrátit domů k rodičům a dvěma mladším sourozencům. Od té doby pozorovali v mnoha oblastech postupné zlepšení. Velkým úspěchem je snížení opiátové léčby, díky čemuž se prodlužují stavy bdělosti. Maruška dnes dokáže pohledem, výrazem tváře či zvuky naznačovat vnímání a zpracovávání podnětů z okolí. Péče o Marušku je nepřetržitá, čtyřiadvacet hodin denně. Jde ale také o tíhu psychickou, kterou celá rodina nese, přesto to nechce a nemůže vzdát.
„Nechte to umřít“
„Nechte to umřít!“. I takový vzkaz se objevil mezi komentáři pod příspěvkem na facebooku dárcovské platformy Znesnáze21, kde má rodina sbírku. Komentář už správce sítě smazal. Nebudu ze shovívavosti uvádět jméno autorky komentáře, ačkoli o nutnosti shovívavosti v tomto případě pochybuji. Jak je asi rodičům, kteří si něco takového přečtou. Co asi vede člověka k tomu něco takového napsat? Kde se v nás bere ta zášť a pocit, že víme o ostatních víc než oni a můžeme jim radit a krutě odsoudit? Komu to pomůže? Pisateli, smířit se s tím, že sám nežije život, jaký by chtěl?… Ale to je asi téma na další samostatný text, pro který teď není místo. Teď je třeba pomoc, o kterou rodiče Marušky snažně prosí. „Každý příspěvek pomáhá dát Marušce šanci na zlepšení, kterou bychom jí sami nikdy nedokázali zajistit. Prosíme, pomozte nám v boji o její budoucnost. Děkujeme z celého srdce.“
Rodina chce pokračovat v léčebně-neurorehabilitačním centru, které nabízí specializovanou péči i ubytování nejen pro Marušku, ale i pro maminku, jež o ni bude po celou dobu pobytu pečovat. Na základě dlouholetých zkušeností s nejtěžšími případy poruch vědomí zvolili specializované centrum WACHKOMA ARCADA v Ostravě. Věří spolu s odborníky, že právě tato neurorehabilitační léčba může být pro Marušku významným krokem k dalšímu zlepšení a nadějí do budoucna. „Léčba, ubytování ani případná pomoc pečovatelky nejsou hrazeny zdravotní pojišťovnou. Výtěžek sbírky proto využijeme na pokrytí nákladů spojených s touto specializovanou péčí a domácí fyzioterapií,“ vysvětluje rodina s vděčností případným dárcům.
Rodina Marušky stále věří v lepší zítřky a děkuje za podporu.
Alarmující nárůst sebevražd mladých lidí a dětí není výkyv, který by bylo možné přičíst náhodě. Je to důsledek hlubších společenských změn, které si žádají naši pozornost, empatii a konkrétní činy. Ne odsouzení, které se tak často objevuje v odporných komentářích.
Dětem se dnes žije těžko. Jsou přetížené, ztracené ve světě, který se tváří, že má všechno pod kontrolou, ale ve skutečnosti jim často nenabízí ani základní jistoty - bezpečný vztah, klid a přijetí.
Proč si častěji sáhnou na život chlapci?
Nejčastěji ukončují sebevraždou svůj život chlapci. Ti tvoří téměř 70 % všech případů, z nichž nejmladšímu v ČR bylo teprve deset let. Mužská psychika je dlouhodobě zanedbávané téma. Slova typu - Kluci nepláčou. Buď silnej, seš přece chlap, slýchají příliš často. I kdyby se tisíckrát snažili uposlechnout, bolest se nevytratí, jen se schová. Při prvním neúspěchu nemají nástroje a tušení, jak s tím zacházet, jak o problému mluvit a s kým. Osamění a stud je pak zaručeným spouštěčem. Když můj pětiletý syn přišel s tím, že nemůže brečet, protože chlapi nebrečí, bral mě uvnitř ďas a opovržení tím, kdo mu takový nesmysl nakukal. Úleva, která u něj přišla po zjištění, že je to holý nesmysl a svoje trápení může prožít a říct nahlas, a že ho o to vysloveně prosím, byla nepřehlédnutelná. Pojďme se téhle stupidní fáze o tom, že „chlapi nebrečí“, jednou pro vždy, proboha, zbavit!
Nechte kluky plakat. Ať je jednou nemusíte oplakávat. Sebevražda u chlapců přicházívá impulsivně a nenávratně.
Za každým dítětem, které uvažuje o sebevraždě, je příběh, který si nemělo s kým vyprávět
Děti málokdy řeknou přímo, že jim je zle. Ale jejich tělo a chování mluví za ně. Je nezbytné si změn chování nejen všímat, ale hlavně je nepodceňovat. Ať už jde o ztrátu zájmů, poruchy spánku, chuti k jídlu, výkyvy nálad, problémy ve škole, výbuchy vzteku, izolace od kamarádů, sebepoškozování nebo řečech o smrti a loučení. To všechno jsou vážné důvody, proč zpozornět. Ne, nemusí to být jen "puberta, kterou si musí projít každý"! U menších dětí se může trápení projevit i opakujícími se bolestmi břicha, hlavy nebo nočními můrami. Ve všech případech platí - raději dřív nebo zbytečně než pozdě. I jedno sezení s terapeutem může pomoct ventilovat napětí. Dítě uvidí, že jeho bolest má prostor a není v ní samo. Naslouchat, nezlehčovat a nesoudit ale musíme hlavně my rodiče. Nejde o dokonalost, ale o přítomnost. O obyčejný zájem, čas a bezpečný vztah. Ujišťovat pravidelně dítě, že strach, smutek, vztek a vůbec všechny emoce mají své místo a učit ho, že říct si o pomoc je úplně v pohodě a !může ji hledat u nás! je možná zdánlivá drobnost, která ovšem ve svém důsledku může zachránit to nejcennější, co v životě máme.
Zdroje:
https://csu.gov.cz/sebevrazdy_zaj
https://www.emimino.cz/clanky/tichy-krik-nasich-deti-detske-sebevrazdy-pribyvaji/
https://medium.seznam.cz/clanek/oli-strejbarova-chcete-dalsi-zasebevrazdene-dite-treba-to-vase-tak-smele-pokracujte-ve-vysmechu-mlade-generaci-58389
https://www.znesnaze21.cz/sbirka/maruska-je-ve-vigilnim-komatu-pomozme-ji-v-navratu-zpet-do-zivota?fbclid=IwY2×jawP2ya1leHRuA2FlbQIxMABzcnRjBmFwcF9pZBAyMjIwMzkxNzg4MjAwODkyAAEebtxvImW_Q7KTHzHu2-gsmTA9EY0–qwv6evifG0LUvpjPeyF2vkoB62Bumc_aem_ZNdpVgj_oHp71dvR9vRUBw#o-sbirce
https://medium.seznam.cz/clanek/oli-strejbarova-dva-z-deseti-teenageru-v-cesku-si-ublizuji-pomaha-krabicka-podpory-o-kterou-je-enormni-zajem-137456
https://sancedetem.cz/o-cem-se-mluvi/tichy-krik-nasich-deti-proc-roste-pocet-detskych-sebevrazd
https://www.linkabezpeci.cz/-/stoupa-pocet-sebevrazd-deti
