Článek
"Paní Kláru poznala, naše nová posila do týmu , jako pacientku paliativního týmu ve FTN. Do nemocnice se dostala se svým onkologickým onemocněním ve chvíli, kdy byl její manžel hospitalizován v PN Bohnice po atace Alzheimerovy nemoci. Každý z nich byl najednou jinde. Odděleni. A přesto duší pořád spolu. Celý život pracovala jako vrchní sestra na plicní klinice. Její manžel se věnoval vlakové poště. Jsou spolu padesát let. A pořád se velmi milují. Společně přežili i to nejhorší, co může rodiče potkat – smrt jediného syna, který zemřel nešťastnou náhodou ve dvaceti letech. Drželi se tehdy jeden druhého. A drží se dodnes. Teď je ale osud rozdělil. Každý v jiném zdravotnickém zařízení. A paní Klárku nejvíc trápilo jediné, že se nestihli rozloučit. Že spolu nemohli být. Že se na sebe nemohli podívat, vzít se za ruku, být zase „my“…“ tak začalo vyprávění pracovníků Sanitky splněných snů, díky kterým jsem se o paní Kláře a panu Rudolfovi dozvěděla a napsala článek na podporu jejich opětovného sblížení pod jednu střechu. Bylo to pro mě velmi emotivní, a ještě emotivnější pak to, co se následně událo s jejich sbírkou na Znesnáze21, která měla šťastný konec umožnit. Vždycky jsem věděla, že jste skvělí, dokázali jste to už tolikrát, ale zas a znovu mi to přináší radost. Ještě větší radost měl ale tentokrát manželský pár a lidé ze Sanitky splněných snů, kteří tento příběh začali pár dní před tím vyprávět a rozhodli se pomoci. Rozhodli se udělat všechno proto, aby Klárka a Ruda zase byli spolu. Protože už moc času nezbývá.
V době, kdy jste četli první článek o Kláře a Rudovi, nemohli být spolu. Byl každý v jiném zařízení. Přáli si ještě jednou se vidět. A s tím se obrátili na Sanitku splněných snů. Ta jim to nejen umožnila, ale rozhodla se udělat mnohem víc.
"Při plnění přání nás napadla ještě jedna věc. Že možná to největší přání už vlastně zaznělo. Jen nebylo vysloveno nahlas. Ne - rozloučit se. Ale být spolu. Sanitka totiž není se svými klienty jen ve chvíli splnění jednoho snu. Často je s nimi i potom. A tady jsme se rozhodli udělat maximum proto, aby mohli dožít společně. Protože někdy nejde o cestu, koncert nebo místo. Někdy jde „jen“ o to, aby dva lidé, kteří spolu prošli celý život, mohli zůstat spolu až do konce. “ A stalo se. Do sbírky přispěla téměř tisícovka lidí a cíl se začal naplňovat.
Stav paní Kláry se zhoršuje. Sanitka splněných snů ale oběma manželům stále nablízku a pomáhá jím v posledních společných dnech.
Klárka s Rudou zůstávají SPOLU v jedné nemocnici. Všechno dobře dopadlo a nechají je pospolu do poslední chvíle. Následně Sanitka splněných snů najde Alzheimer dům, kde najde pan Rudolf svůj domov, který zaplatí z peněz, které stále přicházejí od laskavých dárců Znesnáze.
Vedle dojemných slov se na sociálních sítích Sanitky splněných snů objevilo i toto dojemné video. To je asi nejlepší způsob, jak ukázat cestu, kterou je někdy třeba vyšlapat pořádným špalírem bot. Ale pokud je na světě dost přesvědčených lidí, nic jim nemůže stát v cestě.
Poslední rande
„Když se Klárčin stav začal zhoršovat, věděli jsme, že už není čas dlouze přemýšlet. Byla možná poslední šance vzít je s Rudou někam spolu. A otázka „kam?“ vlastně nebyla otázkou. Po prvním reelsku se nám ozvali z kavárny. Z té, kam Klárka s Rudou chodili celé roky. Na kávu. Na dort. Na obyčejné bytí. Psali, že na ně pořád myslí. Že se k sobě chovali stejně láskyplně tehdy i teď. Chtěli jim poslat dorty. Ale některé věci se neposílají. Vzali jsme je tam. Na jejich poslední rande. Už při vstupu se Klárka nadechla a s radostí řekla, že tu vůni poznává. Kávu. Sladké. Domov vzpomínek. Seděli tam spolu. Ruda vedle Klárky. Přesně tak, jak to vždycky bylo. A lásky tam bylo tolik, že by se dala rozdávat po lžičkách ke kávě. Některá rande nejsou o začátcích. Jsou o potvrzení. Že to, co bylo skutečné, zůstává skutečné až do konce. Často se dojímáme nad mladou láskou. Ale skutečný zázrak je láska, která překlenuje desetiletí. Něha, souznění, důvěra. Padesát let společných dnů. A někdy je tím největším snem ten křehký – ochránit ji,“ přibližují vnímavě aktuální situaci i lidskost lidí kolem pracovníci Sanitky splněných snů.
Za láskou je vždycky třeba stát. Obzvlášť pak za tou, co má za sebou padesát let s těžkými chvílemi i neobyčejně obyčejnou radostí.
Možná obyčejný lidský příběh lásky. Ale neobyčejný určitě tím, kolik další lásky dokázal ve stovkách cizích lidí probudit. Moc bych si přála, aby tohle byly ty příběhy, které plní titulní stránky novin. Abychom viděli všechno to dobré, co dokážeme a co je kolem nás. Jedině tak přestaneme plivat síru jeden na druhého a uvědomíme si křehkost každého dne, který máme… a na kterém doopravdy záleží.
