Článek
„Jako Generace sněhových vloček se označují mladí lidé narození zhruba v letech 1998 až 2010. Lidé se zvýšenou citlivostí, emocionálně méně stabilní, zaměření na sebe a přesvědčení o své výjimečnosti,“ uvádí charakteristiku Wikipedie. Mají prý problém vyrovnat se s odlišnými názory a fakty, které nechtějí slyšet, a proto na některých amerických univerzitách studenti po vyučujících vyžadují trigger warnings (varování předem), že by je zobrazované informace mohly poškodit nebo v nich vyvolat úzkost. A mnozí lidé se jim smějí. Zejména u nás v Česku. Za to, že umějí říct ne. Za to, že se jich utrpení jiných dotýká.
Nadáváme na mobil, kterým jsme se jich sami zbavili
„My jsme běhali celý den kolem baráku s klíčem na krku, bez telefonu, celí od bláta a domů nás přivedl jen hlad. Nevolali jsme si, ale zabouchali na dveře,“ argumentuje starší generace s ohrnutým nosem nad dnešními dětmi u počítače nebo mobilu ve svém pokoji. Jak by asi dopadli oni, kdyby si narodili do dnešní doby? Úplně stejně!
Je tak snadné někoho soudit a zlehčovat jeho situaci. Daleko těžší je snažit se ho pochopit. Naše děti se narodily do času, kdy jsou moderní technologie automatickou součástí jejich životů. Životů nás všech. Telefon si nezašli koupit do obchodu. Dali jim ho do ruky jejich rodiče. Aby měli více času na svou práci, na sebe, aby měli děti pod kontrolou, aby se jim vrstevníci neposmívali, že ho nemají… důvodů je spousta, ale základ zůstává stejný - telefon jsme jim dali my! Jak je možné, že se teď divíme, že ho používají? A víme, co na něm vidí? Určitě si neprojíždějí denní zpravodajství z domova a ze světa. Rozhodně ne většina z nich. I když otázkou je, jestli by to bylo pro jejich psychiku lepší. Projíždějí si jejich sociální sítě, které jim ukazují co všechno můžou mít a čím vším můžou být. A co nemají a čím nejsou. Jestli my jsme chtěli být jako Kelly z Beverly Hills, stačilo nám k dopaminu zapnout jednou týdně televizi nebo si koupit Bravíčko a vylepit si Kelly nad postel. Jenže oni svou „Kelly“ mají denně v dlani. Ve všech afektovaných pózách a v obklopení všeho luxusu, zážitků a neobyčejných lidí a je jedno, že to má s realitou jí samotné jen málo co společného. A takových dokonalých Kelly mají v dlani stovky. Stejně jako hodnocení vlastní nedokonalosti pod svými příspěvky. Jestli pro nás byl vrchol zneuznání zůstat stát jednou týdne při vybíjené (už ten název!) jako poslední po výběru kapitánů, můžeme jen těžko pochopit, jaké kritice a vyčlenění můžou čelit kvůli absurdním věcem ony samy den co den. Nejen ve škole, nejen venku, ale i v bezpečí svého pokoje.
Jsou odhodlanější a průbojnější, přesto se jim dáváme nálepku citlivek
Když tak statečně mluvíme o tom, jak my jsme byli silní a odolní a pořád s děcky venku, tak si pojďme představit, jaké by to bylo, kdyby nás někdo na více než rok zavřel doma. Odříznul od školy, kroužků, vrstevníků, světa a strašil nás tím, že když to porušíme, zabijeme dotáhnutím viru vlastní prarodiče. Pohodička, že?
Pokud vezmem dětem možnost být spolu, nemůžeme se divit, že se stáhnou do sebe.
Za poslední roky přibylo sebevražd dětí více než dvojnásobně. Přispěla k tomu nejen pandemie covidu, ale i zmiňovaná kyberšikana. Navíc je téma sebevražd dětí a mladistvých stále ještě v podstatě tabu a systém prevence selhává kvůli velkému nedostatku profesionální pomoci. Jak ukazují nejen data Linky bezpečí, sebevraždy jsou nejčastější téma i kvůli tomu, že jsou přidružené k mnoha jiným psychickým problémům. Nejčastěji se hovory na Lince týkají sebevražedných myšlenek, následně tendencí a nakonec pokusů. Podobné myšlenky bývají spojené s těžkou životní situací, způsobenou právě i dopadem pandemie covidu, nebo s duševním onemocněním. Potom jsou to také situace, kdy došlo k traumatu – třeba úmrtí blízké osoby. Častá trápení souvisejí s poruchou příjmu potravy nebo sebepoškozováním. Často o sebevraždě uvažují oběti trestných činů, primárně jde hlavně o znásilnění.
Kdo dal mobil dětem do ruky? Dospělí. Kdo je odřízl od světa a kamarádů? … Kdo stojí nejčastěji za případy znásilnění a zneužívání? Vážně máme právo zesměšňovat jejich citlivost nebo přecitlivělost vůči vnějšímu světu? Nebo bychom si měli sáhnout do svědomí a raději udělat všechno proto, abychom jim pomohli? Nebo ocenili to, co my jsme jako mladí nedokázali? Jsou průbojní. Vědí, co chtějí a stojí si ta tím. Bojují za lepší planetu, kterou jsme jim my zničili a oni na ní chtějí žít. Daleko méně se opíjejí než generace předchozí, více tvoří a plánují, angličtina je pro ně samozřejmost. Dokáží rozjíždět startupy v nízkém věku s vizí a přesvědčením. Umí se nadchnout, a taky umí říct NE! Předěl mezi školou a prací jim splývá, většina z nich pracuje během studia, další mají placené praxe, takže maturitní večírek ani sláva spojená s promocí je do kolen nepošle. Váží si svého života, který nechtějí obětovat jen práci. Rozhodně ne takové, která jim nedává smysl. Hledají work life balance. A my, zblblí svou devítihodinovkou s píchačkou, na kterou jsme nadávali, se jejich sebevědomí a odhodlání žít budeme vysmívat?
Když policie skutečně pomáhá a chrání
Co asi stálo za sebevraždou 14leté dívky z Ukrajiny v tomto týdnu? Četli jste komentáře pod některými příspěvky, které vyzývaly k jejímu nalezení? Někdy se chováme jak odporná společnost, která by si zasloužila další pád asteroidu a novou šanci na restart. Já ale věřím, že jím je právě nastupující generace. A také vnímavá část té současné, která ji místo výsměchu bude chtít chápat a s trochou popela na hlavě jí podá i pomocnou ruku na náročné cestě, kterou sama rozorala.
„V tomto příspěvku se vracíme k tomu, o čem jsme psali již dříve - k případům, kdy se lidé rozhodnou ukončit svůj život nebo se o to „alespoň“ pokusí. S ohledem na nesmírně smutný konec pátrání, o kterém jsme vás předevčírem informovali, kdy si teprve čtrnáctiletá dívenka s největší pravděpodobností sáhla na život, bychom chtěli opět věnovat tomuto tématu pozornost a budeme velice rádi, když budete věnovat chvilku času přečtení těchto řádků,“ začíná text dnešního příspěvku na Facebooku Policie ČR pro Plzeňský kraj, který během jediné hodiny získal skoro tři tisíce lajků.
Jejich svět je daleko složitější, než byl ten náš. Měli bychom je obdivovat, že ho ustojí.
„V prvé řadě chceme upozornit a zdůraznit to, že opravdu není ostuda mít problém. Není ostuda jej řešit, není ostuda se s ním někomu svěřit, není ostuda vyhledat pomoc a není ani ostuda být v péči odborníků. Jednoduše se není důvod stydět, vážně není. Každého z nás někdy může zlomit jiná věc. Můžeme mít pocit, že už situaci nezvládáme, že ji nedokážeme řešit a nemáme na to mnohdy ani sílu. V těchto nelehkých dobách pak nejsme ani schopni vidět možná řešení našich problémů. Nemůžeme najít cestu, která by nás mohla vyvézt z nepříjemností ven. Ale ta cesta tu vždy je. Možná nemusí být na první pohled vidět, ale je! Pokud ji nevidíte vy, uvidí ji někdo jiný - váš nejbližší, kamarád, spolužák, příbuzný, kolega z práce, odborník nebo možná i někdo úplně cizí. A bude na té cestě stát při vás a půjde po ní po vašem boku. Možná po ní půjdete zpočátku sami, ale půjdete! A poznáte ještě spoustu nových lidí a zažije spoustu báječných chvil. 😊 Každý problém, i ten, který se zdá jako ten největší, má své řešení a život může jít dál. Mluvte o svých starostech a trápeních, svěřte se a nebuďte v nich sami. 😇🍀 Buďme, prosím, ale také, my všichni, víc všímaví k těm, které máme ve svém okolí. Vyměňme alespoň tu a tam pohledy na obrazovky telefonů za pohledy do očí, poslouchejme víc to, co nám říkají naši nejbližší nebo přátelé místo toho, abychom poslouchali příspěvky na sítích. Dokáže to mnohé. Někdy zachránit i lidský život, a to je přeci nejvíc…😇🍀💙.“
Končí sobotní facebookový příspěvek Policie ČR. Díky za něj. A díky za každého, kdo chce mladé generaci více naslouchat a pochopit ji. Samozřejmě, že jsou někdy nesnesitelní. Sebestřední. Přemoudřelí… Přesně takoví, jako jsme byli v jejich věku my! Jenže my jsme si běhali s tím svým klíčem na krku od bytu v zemi, která byla odříznutá od zbytku světa. Oni dostali klíč od světa celého. Dává jim to možnosti, obrovské možnosti, ale také starosti, které to s sebou nese. A my jsme tu proto, abychom jim pomáhali a fandili jim, ne je soudili.
