Článek
„Je to Martina a má Amálku. Já jsem jí poznala, když jsem vyhlašovala setkání na zahradě, kam jsem pozvala 20 fanynek. A ona mi tehdy řekla, že je po 13 letech poprvé venku. Mám husí kůži, když o tom mluvím. Přišla, nic nechtěla, tak jsem jí řekla, Martino, tohle nejde, jsi samoživitelka, potřebuješ pomoc,“ přiblížila před pár dny v jednom z rozhovorů Agáta Hanychová cestu, která tyto dvě ženy svedla dohromady. Agáta se rozhodla znovu využít své popularity a vlivu ve své komunitě fanoušků a pomoci Martině s pořízením potřebného auta.
Ve třinácti letech na úrovni tříletého dítěte. Šťastná Amálka, unavená maminka
Amálčin start do života nebyl vůbec jednoduchý. Narodila se předčasně už ve 30. týdnu těhotenství a vážila pouhých 1090 gramů. Následkem krvácení do mozku při porodu se dnes potýká s dětskou mozkovou obrnou, těžkou mentální retardací a epilepsií.
„Od jejího narození pravidelně cvičíme a snažíme se uvolňovat svalové křeče. Amálka už prodělala řadu zákroků, včetně operací očí a opakovaného uvolňování svalových kontraktur. Kvůli nezbytným lékům na epilepsii ale bohužel nekontrolovatelně přibírá na váze. Nyní váží 100 kilogramů, čím dál častěji usedá na vozíček a manipulace s ní je pro mě fyzicky téměř nezvladatelná,“ přibližuje maminka.
Amálka má zasaženy tři končetiny, které trápí silné křeče. Ve svých třinácti letech je na úrovni tříletého dítěte, ale i přes to všechno je to šťastná holčička, která miluje děti, panenky, písničky a prohlížení fotek.
„S Amálkou žijeme už šestým rokem samy. Dcera vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči, sama se neoblékne ani neumyje a stále potřebuje pleny. V noci mívá epileptické záchvaty, takže musí být neustále pod mým dohledem. I přes tuto obrovskou zátěž se snažím částečně pracovat, kdy mi s hlídáním obětavě pomáhají moji rodiče,“ říká Martina.
Amálka moc ráda navštěvuje speciální školu, ale její přesuny jsou pro maminku už neúnosné. Zvednout ji a bezpečně s ní nastoupit do jejich současného auta a zase z něj vystoupit zkrátka už sama nedokáže.
Amálka s maminkou
„Když někomu pomáhám, tak ho osobně znám“
Tato sbírka není první, kterou Agáta na Znesnázi založila nebo podpořila. Mívají stejného jmenovatele - ženy a děti, kterým „život naložil“. Vzpomínám si na předvánoční čas, kdy ještě z Ornellou vyzývaly veřejnost, ať posílá tipy na příběhy, kterým by o Vánocích společně pomohly. Samozřejmě jsem okamžitě poslala hned několik příběhů na Znesnáze, o kterých jsem byla přesvědčená, že jim také budou blízké a dokážou jim díky svému dosahu pomoci. A nejedné z nich skutečně pomohly velmi výrazně. Nejen osvětou, ale velkou měrou také finanční podporou.
Od té doby pomáhá Agáta opakovaně. A právě teď je to pomoc Amálce a její mámě. Nejde jen o rozhovory, sdílení tématu, prezentaci v médiích, pravidelně věnuje do sbírky i peníze a rodině dlouhodobou podporu a zájem. „Když někomu pomáhám, tak ho osobně znám,“ říká.
Můžeme si myslet o Agátě, co chceme. Můžeme její životní rozhodnutí nebo výroky sledovat s despektem, nebo respektem. To ale není vůbec důležité. Důležitý je výsledek jejího úsilí v pomoci jiným, a ten je hmatatelný. Velkou roli v tom bezesporu hraje právě její silná komunita, která ji ve všem dlouhodobě velmi podporuje.
„Amálku už sama neutlačím, ani nezdvihnu do auta“
„Výtěžek sbírky nám primárně pomůže s doplatkem na vhodnější automobil, který potřebujeme pro každodenní cesty do školy, k lékařům a do lázeňských zařízení. Dále nám finance umožní pořídit přídavný elektrický pohon na invalidní vozík, protože už nemám sílu dceru sama utlačit. Zbylé prostředky pokryjí náklady na speciální operaci Ulzibat pro uvolnění svalů v hodnotě 80 000 Kč a na pravidelné rehabilitace, lymfatické masáže či rehabilitační plavání, které dceři přináší největší úlevu. Z celého srdce děkuji každému, kdo nám v naší nelehké situaci podá pomocnou ruku a usnadní Amálce život,“ uzavírá maminka Martina.
Amálka
Štěstí, muška jenom zlatá
Moje první dítě se také narodilo předčasně. Ve 31. týdnu těhotenství - tedy jen o týden později než Amálka. Vyrostla z ní šikovná, krásná gymnazistka, která už za rok bude dospělá. Měla obrovské štěstí (ve kterém hrála roli spousta věcí, ale o tom třeba zase někdy jindy). A já si to neuvěřitelné štěstí s pokorou a vděčností uvědomuju vždy, když čtu příběhy předčasně narozených dětí, jako je právě Amálka.
Hluboce obdivuju paní Martinu a všechny mámy handicapovaných dětí. Všechny ženy, které zůstaly, když to otec vzdal a odešel za „větší pohodou“. Všichni o nich víme, všichni nějakou takovou známe. Všichni si říkáme, jaké „husťačky“ to jsou. Někdy ale jen obdiv nestačí. Někdy je třeba ta (ne)obyčejná věta, která nastartuje změnu. Třeba ta, kterou pronesla Agáta při prvním setkání s Martinou- takhle to nejde, potřebuješ pomoc!
