Článek
V ČR je zhruba čtyřicet tisíc dětí, které mají rodiče ve vězení. A oni, chtě nechtě, pykají s nimi. Ačkoli se situace léty výrazně zlepšila a těmto dětem se dostává větší pozornosti a podpory, to, po čem touží nejvíce, je být doma, milovaný a nesouzený.
Julius, který, zdá se, nezklamal důvěru a nepromarnil šanci
Loni jsem vám představila příběh táty sedmi dětí Juliuse. V roce 2023 musela jeho družka nastoupit do výkonu trestu a on zůstal na péči o děti sám: „Po této změně jsem se musel přestěhovat a kvůli tíživé situaci byly mé děti dočasně umístěny do dětského domova a pěstounské péče,“ vysvětloval nelehkou životní situaci Julius Horvát, který měl tehdy ve své péči jen čtyřletou dcerku a další dvě si pravidelně bral na víkend a prázdniny domů. Aby mohly zůstat doma natrvalo, musel doma udělat pár potřebných změn. A on se té velké výzvy nezalekl. S pomoci sociálních pracovníků Znesnáze21 založil na dárcovské platformě sbírku na nejnutnější vybavení pro děti. A díky chápavým lidem mohl ve svém životě udělat další důležitý krok směrem ke svým dětem a jejich stabilnímu zázemí.
Julius se svými dětmi v době, kdy se snažil jim zajistit domov.
„Moc rád bych je měl všechny pod jednou střechou. Potřebuji vybavit byt tak, aby splňoval podmínky pro jejich návrat domů. Snažím se situaci řešit, jak jen to jde, ale můj příjem ze sociálních dávek je bohužel omezený,“ vysvětloval dárcům důvody své žádosti o pomoc. Své pracovní závazky plnil v rámci prospěšných prací a plánoval si najít stabilní zaměstnání s trvalým dostatečným příjmem a klidem pro sebe a své děti.
Děti za nic nemohou
Asi by bylo snadné Juliuse mávnutím ruky odsoudit a dementovat vše známým - jak se do lesa volá… Jenže to by byl skutečně velmi přímočarý a povrchní pohled. Asi není třeba vytahovat zažité „nesuď cestu jiných, když nejdeš v jejich botách“, a vůbec celkově hodnotit životy dospělých, kteří sejdou z cesty. Je ale určitě třeba poukázat na zmiňované děti, které s nimi po té cestě musejí jít. Protože ony za nic nemůžou. Zatímco rodič je na cestě k nápravě, jim se jejich život zcela sesypal. Chtějí ho zpět. Chtějí domů. Alespoň za jedním ze svých rodičů, pokud jsou milované. Pokud mají i sourozence, kteří jim chybějí, pak dvakrát tolik. Takových dětí jsou u nás v zemi tisíce.
A teď uděláme střih. Jak se vede Juliusovi a jeho dětem o 1,5 roku později?
Julius žije v pronajatém bytě se svými pěti dětmi a nadále dělá vše pro to, aby tuto těžkou životní situaci zvládl. Přiznává, že péče o velkou rodinu je pro něj nesmírně náročná, ale nevzdává se. O děti a domácnost se snaží vzorně starat, pravidelně vaří, společně udržují čistotu a dohlíží na všechny školní i školkové povinnosti dětí: „Dvě z mých dětí jsou bohužel ještě dočasně umístěné v dětském domově. Pravidelně za dětmi do dětského domova jezdím a beru si je na návštěvy. Dělám maximum pro to, abychom se co nejdříve sjednotili,“ říká. Aktuálně je v evidenci úřadu práce a pobírá sociální dávky, ale už má slíbené místo u Městských služeb. Nevím jak vy, ale já mám chuť ho poplácat po zádech. A taky mu zkusit opět pomoci prosekat tu trnitou cestu.
Zvládnout z aktuálních příjmů poplatit nájem, jídlo, školu a školku je pro něj velmi těžké. Úzce spolupracuje se sociálními pracovníky z OSPOD i SAS, kteří mu v jeho snaze o fungující domov velmi pomáhají. Rozhodli se společně zkusit znovu požádat o pomoc veřejnost. Protože vidí, že tu poslední podanou ruku a šanci Julius nepromarnil. Výtěžek ze sbírky, kterou na Znesnáze21 opět založili, bude určený na nákup speciální patrové palandy, která bude mít dole dvě lůžka - a nahoře jedno. Tím vyřeší akutní problém s prostorem v jejich pronajatém bytě a zajistí hned třem dětem pohodlné a bezpečné místo pro klidný spánek: „Jakákoliv finanční podpora mi ulehčí péči o děti a dodá nám klid v naší nelehké situaci. Budu vám ze srdce vděčný za každý příspěvek a předem moc děkuji za laskavou pomoc,“ vzkazuje s nadějí směrem k dárcům.
Juliusova rodina dnes.
Pochopení a podpora místo odsouzení a vyčlenění
V naší zemi se přístup k dětem vězněných rodičů rok od roku zlepšuje. Roste zájem, rostou možnosti, veřejné diskuze i podpora. Organizace jako Mezinárodní vězeňské společenství, Zapomenuté děti, Sdružení Za branou a další jsou takovým dětem skutečnou oporou. Za zmínku stojí i projekt „Očima dítěte“ , který vznikl ve spolupráci Vězeňské služby České republiky a VOLONTÉ CZECH, o.p.s., ale také neúnavná práce Probační a mediační služby. Pak je tu ale druhá stránka věci - nastavení společnosti. Chování nás - jako jednotlivců.
Jak s dětmi rodičů ve výkonu trestu jednat a eliminovat traumatický dopad celé situace popisuje na svém webu prakticky také Linka bezpečí, na kterou se můžou obracet děti, které trápí odchod rodiče do vězení, nebo naopak možnost, že by se domů brzy vrátil. I takové případy samozřejmě jsou a nejsou vůbec výjimečné. Samozřejmě jsou dětem nonstop k dispozici pracovníci linky na čísle 116 111. Důležité je ale také myslet na to, že velkou roli hraje společnost - tedy mi všichni. To, jak my se chováme k dětem vězněných rodičů. Ačkoli je podle odborníků 5× až 8× větší pravděpodobnost, že skončí také ve vězení, nemůžeme si dovolit tím argumentovat a takovým dětem se nevěnovat - právě naopak! Právě situace, kdy bychom je nechali bez pomoci a podpory totiž zvýší pravděpodobnost, že se uchýlí k delikventnímu chování, jehož závažnost může časem narůstat. Děti za chování svých rodičů nemůžou! Naopak jím trpí. Potřebují slyšet, že všechno bude v pořádku, že jsou milované a přijímané. Nemůžeme je vyčleňovat a tvrdit, že dopadnou „stejně jako fotr“. Protože právě taková stigmatizace je na podobnou cestu může jen přivést. A nezapomínejme ani na to, že děti jsou hlásnou troubou rodičů. Stačí hloupá věta doma pronesená a jako ozvěna se ponese třídou až k uším toho, kdo víc potřebuje obejmout než srazit k zemi.
V případě malinkých dětí existuje možnost, že odcházejí do vězení s matkou. Podmínkou je dostatečně krátký trest, tedy to, že s mámou přijdou i odejdou. Je nutné splnit spoustu kritérií, důležité je stanovisko OSPODu, dětského psychologa, dělá se psychologický profil matky atd. Takový postup se většinou týká matek dětí do tří let věku, kdy si dítě následně často pamatuje hezké a bezpečné prostředí připomínající školku. Žen ve výkonu trestu je v ČR mnohonásobně méně než mužů. Z 91% jsou ve výkonu trestu muži. - ilustrační obrázek
Česká republika je čtvrtá nejhorší v počtu vězněných v celé Evropě. Zavíráme příliš mnoho lidí za drobnou trestnou činnost, které pak nacpeme do cel třeba o deseti postelích. Vězení jsou přeplněná, výdaje za ně nesmyslné a práce s trestanými nedostatečná. Systém neplodí to, co společnost očekává, chybí dostatečné resocializační programy a tak se člověk po výkonu trestu často vrací do prostředí, které ho štandopéde vrátí zpět do věznice. Je třeba začít o sankční politice přemýšlet jiným způsobem, reformovat systém od podlahy a dát větší podporu a prostor pracovníkům Probační a mediční služby, která dokáže s odsouzenými smysluplně a dlouhodobě pracovat. V nedávné době vydala její ředitelka Gabriela Slováková knihu, která je věnovaná právě ženám ve výkonu trestu - a po něm. Pokud mohu něco upřímně doporučit pro lepší pochopení tématu, pak je to právě tato kniha.
