Začalo to nedonošeným kůzletem. Dnes se starají o více než tři stovky starých nebo zraněných zvířat

„Všechno spustila malá kozička Anežka, vlastně ještě kůzlátko, předčasně narozené, které jeho kozí máma nechtěla. Dovezla mi ho kamarádka, jestli bych ho nedokázala zachránit. Malá kozí holčička, která se mi vešla do dlaně se stala naším zvířecím dítětem. Jezdila s námi na dovolené, na ryby, milovali jsme ji moc. A díky ní, jsme se rozhodli pomáhat i zvířatům, kterým se říká hospodářská. Protože i oni mají city, pociťují radost, lásku, smutek, strach,“ vzpomíná Romana Vojířová, která se prý s manželem Josefem a dcerou Lucií stará o opuštěná zvířata snad odjakživa. Vedle kůzlete to byla ještě kočka, která stála u zrodu Pohádkové zahrady, kterou můžete najít v Pardubicích. V místě, které mi připomíná statek babičky s obrovskou zahradou. Uvnitř domku najdete u kamen povalující se přátelské prase, které se po chvilce rozhodne zamířit do své postele. Kolem se promenáduje kočka, venku mečí kozy a do nohy vás čumákem šťouchá mazlivý pes. Je to vážně pohádka.

Tři stovky zvířat všech druhů a smutných příběhů, které dokáží majitelé zahrady zvrátit v klidné dožití

„Naším heslem se stalo, že zvířata, kterým říkáme hospodářská nejsou zboží, ale živé bytosti, které mají city. A tak vznikla Pohádková zahrada. Dnes už je takových azylů víc, ale v době, kdy jsme Pohádkovou zahradu zakládali, jsme byli téměř jediní. A proč Pohádková zahrada, protože pohádky mají vždycky šťastný konec. Pohádková zahrada je místo příběhů se šťastným koncem,“ vysvětluje název celého areálu, kam míří lidé z celé republiky.

V současné době tam návštěvníci potkají kolem 300 zvířat. A potkají znamená skutečné setkání. Poníka, osla, ovce, prase, kozy, slepice, kachny, bažanty, pávy, papoušky, perličky, holuby, želvy, králíky, morčata, agamy, hady, kočky, psy, muflony, hrdličky, Husu labutí, osmáky, činčily, šneky africké ale i lamu potkáte při své procházce zahradou a můžete s nimi komunikovat, pohladit je a podrbat: „Podrbejte ji pořádně, ona na to čeká, jak je zima, chodí méně lidí a je nedodrbaná,“ usmívá se při návštěvě mé a mých dětí pan Vojíř Laskavost a láska ke zvířatům z něj vyzařuje na sto honů.

„Loučení je nejtěžší, ale vždy jsem s nimi do poslední chvíle“

„Příběhů, jak se k nám zvířátka dostala bych mohla popsat stovky, každý je jiný, každý je jinak bolestný a jinak chytá za srdce. V poslední době asi morčátka, která někdo v zavázaném igelitovém pytli nechal na silnici za zdí Pohádkové zahrady a já když jela autem, jsem ten pytel málem přejela. Byla v něm krabice a v ní těhotné morčecí holčičky, maminky po porodu s čerstvými miminky, které tam někdo nechal v mrazu,“ říká pečující žena se rozhořčením v hlase.

„Pak taky příběh králíčka, kterého někdo vyhodil do polí a dravci mu vyklovali očičko, vypadal strašně, když ho k nám přinesli, chtěla jsem ho nechat uspat, ale měl neskutečnou vůli žít. Nakonec se vyléčil, a ještě několik let žil s námi. No a samozřejmě příběh malé Anežky, která to všechno začala. Příběhů, které mi za osm let fungování Pohádkové zahrady prošly životem jsou opravdu stovky. A každá zvířecí bytost se nesmazatelně zapsala do mého srdce. A jestli byla chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát? Ano určitě. Když nám nečekaně při porodu odešla Anežka. Těšili jsme se na narození miminka a nepodařilo se zachránit ani kůzlátko, ani Anežku. Bylo to, jako by nám zemřelo dítě. Nevěděli jsme tenkrát s manželem, jak vůbec dokážeme fungovat dál, ta bolest a prázdnota najednou je nepopsatelná. Ale když na vás závisí dalších tenkrát cca 100 dalších bytostí, tak vám nezbývá než udělat jeden krok a pak další a pak další. Vím, že jsem na několik let vzpomínku na tu šílenou noc, kdy Anežka odešla vymazala z paměti. Vůbec jsem si nemohla vybavit, jak vlastně odešla. Pamatuju si jen strašnou bolest a prázdnotu a probrečené noci a dny, kdy vůbec nevím, jak jsem fungovala,“ vzpomíná spoluzakladatelka Pohádkové zahrady. Tady už asi není vůbec třeba dodávat, jak šťastná jsou zvířata, která k nim osud zavane. Poslední ztrátu zažili manželé před pár dny, kdy odešel koník Blesk: „Možná si jednou zvykneme víc, zatím jsem stále na cestě naučit se přijímat i odchody svých přátel, naučit se přijmout, že to je jejich svobodné rozhodnutí. Ale tenkrát, když odešla Anežka, to bylo na hraně, jestli zvládnu jít dál.“

Markeťačka a kamioňák dnes věnují veškerý svůj čas i energii péči o ztracené duše

Před pěti lety k manželům a jejich dceři k nám přibyl ještě dobrovolník, student Martin Lukáš. V loňském roce se stali chráněnou dílnou a v současné době mají také 3 zaměstnance se zdravotním handicapem, kteří pomáhají s prací okolo zvířat. Dcera Lucie pracuje jako novinářka a vede Psí školu Šumák. Pan Vojíř je bývalý kamioňák v důchodu a paní Vojířová má vystudovanou mediální a marketingovou komunikaci na Baťově univerzitě ve Zlíně, což je znát také na organizaci akcí pro veřejnost, které v Pohádkové zahradě k různým příležitostem pořádá. A částečně právo pro státní správu na metropolitní univerzitě Praha. Kvůli své nové cestě životem se ale vzdělávají dál.

Martin a Romana absolovovali kurz ČSOP Péče o zraněné a handicapované volně žijící živočichy, takže jsou majiteli certifikátu na péči o volně žijící zvířata. Jejich práce je jejich láska i koníček, kterému věnují veškerý čas. Pomoc zvířatům, ekologie, péče o přírodu, mezidruhová komunikace, vše, co se točí okolo soužití lidí a zvířat je jejich zájem i ve volném čase. Toho ale moc není. Romana a Josef jsou zvířatům k dispozici 24/7 s plným nasazením a obavou z časů, kdy se areál plný zvířat změní v sídliště: „Areál není bohužel náš a jednou tu budou všude stát paneláky. Dům, když jsme ho našli, tak to byla ruina bez oken a bez dveří, bez elektriky a vody. V areálu byla skládka a smetiště. Sami jsme to s manželem dávali postupně dokupy, stavěli první příbytky. Jednou nás bohužel bude čekat ještě stěhování, jednou…,“ říká Romana s povzdechem.

Seno, slámu, ovoce, zeleninu, ale i lidskou sílu. Manželé z Pohádkové zahrady vítají jakoukoli pomoc

Většina zvířecích přátel u nich zůstává do konce. Do konce jejich bytí. Hodně jich je starých a různě nemocných. Nové majitele pro ně nehledají: „Nemohla bych je poslat dál. Jsem si nimi, od chvíle, kdy k nám přijdou až do chvíle, kdy se rozhodnou odejít. Sedím u nich, aby neodcházeli sami. Proto je neposílám dál. V Pohádkové zahradě mají svůj domov, i když třeba jen na tu malou poslední část života, protože většina z nich je stará. Ale když se rozhodnou opustit tenhle svět, jsem s nimi. Odchází v lásce a v bezpečí,“ vysvětluje Romana důvody, proč není možné z Pohádkové zahrady zvířata adoptovat. Podporu veřejnosti a návštěvníků ale vítají. Vedle vstupného, které zaplati, přispívají často i jinak: „Každá pomoc se počítá. Pomůže nám jakékoliv krmení pro zvířátka u nás. Pro psy ne, ti mají speciální diety, ale pro psy nebo pro králíčky, morčátka, papoušky ano. Vítáme seno, slámu, ovoce, zeleninu, ale i pomoc dobrovolníků při úklidu, natírání ohrad a podobně,“ láka dobré duše Romana.

Zraněných zvířat z přírody přibývá, nutně potřebujeme ošetřovnu kvůli nim, i starousedlíkům

„Ted nás nejvíc pálí to, že nemáme žádnou ošetřovnu a karanténu. Zvířátka přijímáme snad co týden. Každou chvíli někdo volá, tu zraněný holub nebo jiný ptáček, vyhozený králíček, morčata, slepice….těch zvířátek, která k nám přijdou je fakt hodně. A s množstvím zvířat roste i nebezpečí zavlečení nějaké nákazy nebo parazita. Potřebovali bychom vybudovat ošetřovnu, kde můžeme každé takové zvířátko přijmout, zabezpečit a nechat ho v klidu v karanténě vyléčit a až ve chvíli, kdy budeme mít jistotu, že je vše v pořádku, ho vzít mezi naše ostatní zvířecí přátele. Kvalitní ošetřovna a karanténa také zvyšuje pravděpodobnost vyléčení zachráněných zvířátek. Vybudování kvalitního zázemí je pro nás teď absolutní priorita, a protože jinak na něj neušetříme, rozhodli jsme se uspořádat na Znesnáze sbírku,“ vysvětluje Romana důvody rozhodnutí požádat o pomoc s pomáháním veřejnost.

S Pohádkové zahrady v Pardubicích odchází člověk s pocitem, že dobří lidé stále žijí. Že se musí vrátit a že o nich musí říct všem. To, že nechá vyšší vstupné, že je dáno, považuje tak nějak za svou povinnost s ohledem na to, co vidí kolem. Peníze pro Romanu a Josefa nejsou důležité, jejich hodnoty jsou nastavené úplně jinak. Jsou ale důležité pro chod zahrady plné stovek zvířat, kterým vrátili radost ze života: „Na nový rok mám vždycky jediné přání, abychom byli spolu šťastní. Ale jestli mám nějaký sen? Ten největší sen, který mám je sen o zemi, kde spolu žijí všechny bytosti v míru. Kde nezáleží na barvě kůže, na tom, jestli máte peří nebo vlnu, ruce, drápy nebo kopýtka. Zem, kde platí, jsme jedné krve, ty a já,“ uzavírá Romana Vojířová. Navštivte ji. Uvidíte, že se vám žebříček hodnot maličko přeskládá a duše pookřeje.