Článek
Bydlím na kopci, ke mně se voda nedostane, přesto velmi soucítím s lidmi, postiženými záplavami. Zažila jsem to na přelomu tisíciletí, to jsem měla pracoviště pár metrů od Vltavy. Byla jsem první, kdo poslal svoje lidi domů, to už se voda valila bočními ulicemi k té, na níž jsme sídlili. Jen jsem oznámila německým zaměstnavatelům, že moje redakce bude pracovat z domu. Nelíbilo se jim to, ale druhý den to uznali.
Dnes jsem starší osoba, která přírodní katastrofu sleduje z teplého bytu - kupodivu se u nás už topí. Neúčastním se žádných debat na sociálních sítích, tu a tam se podívám na přímé zpravodajství televize nebo internetových médií, jimž důvěřuju, a s hlubokou úctou ocením práci všech, kdo nám zpravodajství zprostředkovává, pochopitelně i všech, kteří pomáhají, to především.
Přemýšlím, na který účet pošlu příspěvek na pomoc těm, kteří od zítřka (doufám, že to skončí) začnou bojovat s následky vodního živlu. Můj jediný příspěvek bude v podobě finanční pomoci a vlastně tento článek.
Zdá se mi to jen, nebo je to skutečnost, že se my, obyvatelé malé české a moravskoslezské země, přece jen dokážeme semknout, být několik dní zajedno, neprudit a spíš zvažovat, jak pomoci?
Nezdá se mi to, je to tak. Tím rozhodně nechci říct, že na to, abychom byli solidární společnost, potřebujeme stále nějaké katastrofy. Vzpomínáte na covid? Jak mladí lidé nabízeli starším pomoc třeba v podobě nákupu? Jak ženy, které začaly šít v prvních dnech jejich nedostatku, roušky, a někdo je jako první rozvěsil na keř, aby byly k mání? Já jsem je nosila do krámu a pokladní si je s povděkem ode mne braly. Mně je posílala kamarádka Jiřinka z Moravy, která je začala šít. Vzpomínám, jak zůstávali ošetřovatelé v domovech seniorů i přes noc se svými klienty.
Není to tak dávno, jimž tornádo zdemolovalo několik vesnic. Vzpomínám na všechny podobné okamžiky, kdy jsme mlčeli, sledovali, zvažovali, a pak pomohli.
Bude to tak i teď. Ty, kteří si přece jen neodpustili remcání, pomluvy, šířili domněnky, které někdo zlý záměrně vypustil a rozeslal spolehlivým řetězovým způsobem, vlastně jen lituji. I mně přišlo do pošty pár takových e-mailů. Už mě nerozčilují, jen je rovnou vymažu a pomyslím si o odesílateli, jak smutný musí mít život, dokáže-li ve chvílích, kde je celá země připravená pomáhat, on pomáhá vypouštět jed.
V dobách klidu si nelze nepovšimnout podobného podrývání jistoty lidí tím, že se pomlouvají zpravodajská média. Ta, která publikují zprávy ověřené. Tuším, kdo je hybatelem takové zášti, je mi líto, že tohle zlo nachází respondenty, ale už mě to tak neštve. Vím, že když dojde na věc, všichni slušní lidé zapomenou na tohle darebáctví a jsou zajedno v tom, že je jen na nás, jak si tady budeme žít. Můžeme se navzájem podkopávat, pomlouvat, závidět si – nebo se můžeme navzájem chápat, podržet, pomáhat si. Kéž bychom k tomu ovšem nepotřebovali žádné katastrofy.
