Článek
Do patnácti let byla Terezka zlaté dítě. Tiché, krásné, to musím zdůraznit, její vzhled bude hrát roli v jejím pozdějším věku. Tak modré oči se často nevidí, spousta lidí má modré oči, ale někteří je mají modré jak obloha v létě bez jediného mráčku. Terčiny jsou zasazeny do rámu hustých černých řas. Vypadá to, jako by měla permanentní oční linky. Taky dostala darem souměrnou postavu. Někomu Stvořitel nadělí krásu, ale už ho ošidí na empatii. A to bohužel provedl mojí Terce.
Ke konci základní školy už si uvědomovala, že se líbí. Vzhledem anděl, všichni ji obdivovali. Zdálo se mi, že jí i učitelé promíjejí neznalosti, nad nimiž se Terka povznášela víc a víc, až nakonec ani neodmaturovala a opustila střední školu rok před maturitou. To už měla za sebou několik „lásek“.
Na to, že je hezká, to byla ona, kdo se zamilovával. Čekala bych to spíš od jejích partnerů. Ti, co o ni měli zájem, ji nezajímali. Někoho si vyhlédla, čím méně dostupný, tím pro ni lépe, a tak dlouho ho dobývala, až ho měla. A hned to byla láska na celý život. Tedy podle ní.
Kvůli jednomu, říkejme mu Honza, právě opustila střední školu. Honza zamířil do Ostravy na vysokou školu a Terezka, aby o něj nepřišla (protože je navíc i žárlivá), si usmyslela, že už studovat nemusí. Našla si práci v kavárně, se svým vzhledem ji měla hned, a s Honzou si pronajali byt. Tenkrát mu ještě nevadilo, že jeho krásná dívka nedodělala školu. To přišlo až časem. Zatím on nabýval vzdělání, ona za ním zaostávala, až přišel čas, kdy mu přestávala stačit. Hádali se a hádali, až se jednou Honza odstěhoval a na Terce bylo platit nájem sama. Spotřebovala na to celou výplatu. A jak na mé rady dosud nedala, do ničeho si nenechala mluvit, tak jsem jí najednou byla dobrá.
„Mamulko, můžu se k tobě vrátit? Slibuju, že dodělám školu,“ hrála na moji nejcitlivější strunu. Sama maturitu nemám a vím, jak těžko jsem hledala práci a jak se o ni stále bojím. Kdykoli se ve firmě začne mluvit o propouštění, málem si začínám dávat věci ze stolu do krabice. I když na to nemám školu, jsem ve firmě užitečná. Je to společnost se stavebninami, pracují v ní lidé s odborným vzděláním, já jsem tu na kancelářské práce. Za ta léta jsem se osvědčila a šéfové – mám dva – vědí, že je na mě spolehnutí. Několikrát mi nabízeli možnost udělat si dálkově střední školu, dokonce nabízeli i soukromou, že mi to zaplatí, ale jak jsem po manželově smrti (autonehoda) zůstala s dcerou, necítila jsem se na to. Zato vím, jaký je to pocit pracovat někde, kde se od vás chce vyšší vzdělání, než máte. Navzdory tomu, že toho umíte mnohdy víc než ti, někteří, co se mohou prokázat diplomem.
A tak jsem si přála, aby aspoň Terka měla maturitu, že by se jí lépe hledala práce a jistě by byla i víc zaplacená a taky a to hlavně, jistější. Ale to ona je i tak… No nic, vrátila se domů, našla si práci v pekárně, kterou právě otevírali a hledali pohledné prodavačky, ale plat měla ještě nižší než v Ostravě. Moc mi na výdaje za spolubydlení nepřispívala.
Brzy se opět zamilovala a já tušila že se opět odstěhuje. Něco dokázala dělat s plným nasazením, třeba ve vztazích, něco vůbec. Takže se na školu nevrátila a odešla bydlet s Tomášem. Jeho rodiče mají pneuservis, obrovský dům, kde měl Tomáš svůj byt a kam se vešla i moje dcera.
Tomáše mám ráda. Obyčejný kluk, jakých je všude plno. Nijak nevyniká, ale ani nikde nezanikne. Umí se prosadit, práce v rodinné firmě mu jde, je spolehlivý, a to i jako partner. Málem jsem si vydechla, že měla Terezka přece jenom štěstí v neštěstí, čímž je pro mě její nedokončená škola, což ona ovšem nechápe.
„Mamul, vdám se, budu mít děti, k čemu by mi byla škola?“
„Až ti skončí mateřská, budeš hledat práci. Těžko půjdeš dělat do kavárny nebo pekárny, když budeš mít dítě. Tam si pracovní dobu nemůžeš určovat sama,“ hájila jsem se.
Ona vždy pohodila hlavou, až se jí dlouhé, vlnité, světlé vlasy s melírem rozlétly kolem hlavy (ví, že tohle gesto jí sluší a často ho používá), mávla rukou s perfektně nalakovanými nehty se vzorem (což stojí víc, než si může dovolit, ale na tohle si vždy peníze vyšetří), a řekla: „Ty naděláš!“
Když se odstěhovala k Tomášovi, věděla jsem, že už nenadělám nic, ale tak nějak jsem byla upokojená, že je v solidní rodině a má zodpovědného partnera. Tomáš je její anděl strážný. Brzy otěhotněla, přesně jak si to naplánovala. Svatba se však nekonala. Prý až bude dítě na světě. No, Magdalence byl rok a o svatbě pořád ani slovo. Ani za další rok.
No nic, hlavně že jsou spolu, říkala jsem si.
Blížil se třetí rok jejich dcerky a mně šly hlavou starosti, co bude Terezka dělat, až jí skončí rodičovská dovolená. Bude bez peněz, není vdaná, co když… Hlava mi nabízela různé scénáře, ani jeden se mi nelíbil.
Terezka to však měla pevně v rukách – a tak mají teď děti dvě. Bratr Magdalenky se jmenuje po tátovi a rodina je v sedmém nebi. I svatba už se plánuje, ale…
Tady se začíná projevovat Terezčina povaha. Najednou jí nic není dobré. Nutí Tomáše odstěhovat se od rodičů. Chce, aby si koupili byt v Ostravě, protože v malém městě je nuda! Máma od dvou dětí, která se nezastaví, si stěžuje na nudu. Musím však přiznat, že jako matka je skvělá. Všechno zvládá. Vaří, pečuje o domácnost, o děti. Jen je s nimi často u mne. Až mi to přišlo podezřelé.
„Tomášovi nevadí, že jsi pořád pryč?“ zeptala jsem se nedávno, když mi bylo divné, že přijela „na pár dní“ snad po týdnu, kdy ode mne i s dětmi odjela. Což o to, já si vnoučata taky užívám, ale protože chodím do práce, mám na ně čas až k večeru a po pravdě, někdy je tristní vracet se domů, který bývá jindy útulno. Když je v něm dcera s dětmi, tak…
Někdy nemám ani sílu uklízet po nich. Terka si zvykla, že když je u mě, stará se jen o děti.
Když je tuhle uložila, přišla za mnou do kuchyně, kde jsem po ní uklízela binec, a spustila: „Mamulko, Tom je mamánek. Nechce do Ostravy. Prý tady máme všechno, co potřebujeme, ale… Tady je to taková díra!“
Po pravdě bych jí nejraději jednu ubalila, ale to jsem nedělala nikdy. Teď mě však rozzlobila.
„Terko, že ti není hanba takhle se rouhat. Co ti chybí? Nemáte hypotéku, u mě jsi pořád jak doma, Tomovi rodiče vám nijak do života nezasahují…“
„To ne, ale víš, jaké to je, mít je pořád za zády?“
„No, vím, jaké to je, mít tě takhle za zády!“ vyšlo ze mne. Hned jsem si uvědomila, že tohle jsem neměla říkat.
Ztuhly jí rysy v obličeji, který už nebyl krásný. Byl ledový.
„Tak já ti tu vadím?“ sykla.
„Nevadíš, jen jsi tu častěji a častěji, až si říkám, proč. A co na to Tom.“
„No, moc nám to neklape, když už jsi na to narazila.“
„Jak, neklape?“ nechápala jsem. „Máte vše, nic vám nechybí, o děti se stará, peníze ti dává…“
Hm, najednou mi to došlo. Malému Tomíkovi budou brzy tři roky a Terka se bojí že si bude muset hledat práci. A nechce se jí.
„Tomáš tě nutí jít do práce?“ zeptala jsem se tedy na rovinu.
Terka neumí lhát. To si na ní cením. Nelhala ani teď a řekla, že ne. Ale mně je jasné, že jí všechno dochází. Ví, že by měla jít do práce, dát i Tomíka do školky, a přispívat do rodinného rozpočtu. Tak nějak že se to od ní očekává. A vím, že se jí nechce. Je velmi spokojená máma, život v domácnosti, s dětmi, ji naplňuje. Proč tak touží žít v Ostravě, kde to budou mít mnohem těžší? přemýšlela jsem. Tady má po ruce mě i tchány. Tak říkáme Tomovým rodičům, ačkoli svatba stále ještě nebyla.
Z Ostravy by Tom musel dojíždět do rodinné firmy denně čtyřicet kilometrů. Já vím, že spousta lidí takhle dojíždí, ale proč by musel zrovna on? Jen proto, že si moje Terka něco usmyslí?
Potřebovala jsem si s ním promluvit. Příležitost se brzy naskytla. Terka, když tu naposled byla s dětmi, zapomněla nějaké věci pro Tomíka, a tak pro ně poslala Tomáše.
Podala jsem mu tašku plnou drobností, bez nichž se vnouček neobejde, bylo tam hlavně jeho oblíbené Lego a taky hrníček s krtkem, který musí mít pořád po ruce, z jiného se nenapije.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ oslovila jsem Tomáše.
„Proč ne?“ řekl a vrátil se ode dveří zpátky do pokoje. Usedl do křesla a čekal.
Viděla jsem milého třicetiletého kluka s ustaraným výrazem, který ví, na co se chci ptát.
„Proč chce Terka do Ostravy?“ pronesla jsem.
„To bych taky rád věděl,“ povzdechl si. Prohrábl si hustou ofinu a chvíli jen tak seděl a nic neříkal. Dala jsem mu čas. Asi si potřeboval utřídit myšlenky.
Pak se na mne podíval – viděla jsem v něm Magdalenku – napadlo mě, že je celý táta. Hnědé oči, výrazné obočí, ostřejší brada. No jo, to má po něm, šlo mi hlavou, zatímco jsem čekala, až se Tomáš odhodlá říct mi, co si myslí o tlaku své partnerky na stěhování do Ostravy, kde by začínali od nuly.
„Nevím to jistě, ale Terka není šťastná v naší rodině. Je skvělá máma, vím, že se na ni můžu spolehnout, co se týká péče o děti. Ale jinak je dost nespokojená. Vlastně jí všechno ostatní vadí, někdy si říkám, že i já.“
Uf, tak tohle jsem nečekala. Najednou mi ho bylo líto, cítila jsem k němu lásku, v tu chvíli větší než k Terce. Dotkla jsem se jeho ramene, jen abych dala najevo, že s ním souzním.
„Všimla jsem si, že je u mne častěji a častěji, to víš, že mě napadalo ledacos… Ale ne že by tě snad neměla ráda,“ řekla jsem.
„No, někdy už si to začínám myslet,“ povzdechl si.
Nechtěla jsem jít do podrobností a tahat z něj třeba i intimnosti, a hlavně jsem vůbec nevěděla, co dělat, jak reagovat. Vybavila jsem si, jak jsme po smrti manžela, Terce bylo devět, když se jí táta zabil, žily. Jak jsem byla nešťastná, všechno bylo tak těžké, to se na ní asi podepsalo. A pak i to, jak jsme pořád musely šetřit. Ale ona na mě nikdy nedělala dojem, že by šla po penězích. Spíš měla štěstí, že si vybírala kluky, kteří je měli.
No a díky tomu nikdy neměla potřebu dodělat si maturitu! Chce do Ostravy, protože si myslí, že by tam našla lepší práci než u nás, napadlo mě.
Tak jsem mu to řekla. Vykulil oči, byl skutečně překvapený.
„Ale proč? Vždyť ji nikdo nenutí jít do práce. Naopak, jsme rádi, že chce být s dětmi,“ řekl a kroutil hlavou, udivený myšlenkovými bludišti své přítelkyně.
„Asi má pocit, že nastal čas hledat si práci. Tomík půjde brzy do školky…“
„Ježíši, to mě vůbec nenapadlo. Musím s ní promluvit,“ řekl a zvedl se z křesla a rychle se loučil.
Vydechla jsem si, měla jsem z toho rozhovoru obavy, přece jen se nechci plést do jejich vztahu nesnášela jsem to ani u sebe, dokud muž žil.
Za pár dní zas Terezka s dětmi dorazila „na pár dnů“. Zdálo se mi, že je méně nervózní než minule, dokonce se snažila trochu mi pomoct s úklidem a vůbec byla milejší. Z Tomášem si volali každý večer, to dřív nedělali.
Ale nechala jsem to tak. Nic se neptám. Doufám, že ji Tomáš uklidnil, že nemusí do práce. Na chvíli bude klid. Akorát – jak ji znám, jak půjde čas, bude si uvědomovat, že jednou do té práce jít musí. A když má Terezka starost, nebo si uvědomí, že něco není z její strany v pořádku, začne hledat chyby u druhých. Je to způsob její obrany. Nikdy nepřizná, že by byla chyba na její straně. Vlastně si nejvíc teď přeju, aby se vzali. Na to, že by si chtěla dodělat školu, už ani nemyslím. Musela by ji začít někde od začátku, dálkově, ale se dvěma dětma se do toho nikdy nepustí.
Já vím že je mnoho užitečných a potřebných zaměstnání, kde se maturita nevyžaduje, ale vím také, že jsou to práce málo placené. Nebo těžké.
No nic, postěžovala jsem si. Pro svoji jedinou dceru jsem si představovala lehčí život, ale kdo ví, možná jsem udělala chybu ve výchově já.
