Článek
22. listopadu 1963 mi bylo dvanáct let a do detailu si vybavím, kde jsem byla, co jsem dělala, jak vypadala místnost, v níž jsme z rádia slyšeli o zavraždění J. F. Kennedyho.
31. srpna 1997, to mi bylo šestačtyřicet, jsem zrovna vařila oběd, když mě partner zavolal, ať jdu k televizi, na kterou zrovna koukal. Ačkoli jsem se o princeznu Dianu nikdy nezajímala a veškerý bulvár šel vždycky mimo mě, tenkrát jsem zůstala u televize a prožívala tu tragickou událost jako většina lidí na světě. Skončil život mladé ženy, mámy dvou kluků.
21. srpna 1968 mi bylo sedmnáct let. Bydlela jsem na třetím dívčím internátě. Patřil národnímu podniku Svit Gottwaldov. Jako každý den jsme i toho 21. vstávaly v pět hodin, abychom byly v šest ve svých dílnách, jen se na rozdíl od jiných dní lišila cesta ke svitovské hlavní bráně. Doprovázely nás vychovatelky, protože se o nás bály. Probudily nás vyděšeným oznámením, že začala válka. „Napadli nás Rusáci,“ řekly. Ve 14 hodin nás čekaly před fabrikou, aby nás doprovodily do internátu, odkud jsme několik dní nesměly vycházet.
Uběhlo jen pár desítek dní a už bylo všechno jinak. Některé vychovatelky změnily názor na okupaci. Převzaly názor komunistické vlády. Najednou to pro ně byla bratrská pomoc.
I já měla takovou „uvědomělou“ vychovatelku. Nechala nás brzy chodit do práce i z práce bez dozoru, protože už si byla jistá, že nás bratři nepřijeli okupovat, ale chránit. Jen nás zapřísahala, ať se nikde nezastavujeme a hlavně ať nic nepodepisujeme.
Jenže my jsme se v dílnách také dozvídaly své. Opak toho, o čem nás najednou začala na internátě po večerech naše „vychoška“ přesvědčovat. Ne všichni lidé z dílny naletěli na bratrskou pomoc. Měli svou paměť i schopnost dát si vše do souvislostí. A já byla pozorná posluchačka.
Pochopitelně jsme s kamarádkami podepsaly, co se dalo. Den ode dne přibývalo stolků s odvážnými peticemi protestujícími proto okupaci. Bohužel, dlouho cestu od Svitu k obchodnímu domu Prior ty stolky s peticemi nelemovaly. Obyvatelstvo si den za dnem začalo na pobyt okupantů zvykat.
Normalizace, která nastala, jakmile si pravověrní komunisté pojistili své postavení, chráněné ozbrojenci z Varšavské smlouvy, byla sice plíživá, ale o to krutější. Z pracovišť mizeli lidé, k nimž jsem vzhlížela, protože měli odvahu začít mluvit, dostat ze sebe ve vzdoru a vzteku to, o čem se dosud mlčelo. Do té doby jsem netušila, jak se chovali sovětští vojáci při osvobozování naší země. Že kradli, na co přišli, znásilňovali, stříleli obyvatele země, kterou osvobodili. A že Sověti se zpočátku s Hitlerem spolčili, než je jeho vojska v červnu 1941 napadla. To jsme se ve škole neučili. A taky nám ti lidé, které jsme pak už nikdy neviděli, vyprávěli o vylodění spojeneckých vojsk v Normandii v červnu roku 1944.
Stručněji – až do „bratského“ vpádu rusáckých vojsk do naší země jsme byly my, mladé holky, naivní a absolutně nevědomé. Kdo ví, jak dlouho by lidé, jež promluvili, ještě mlčeli, nebýt krátké doby pocitu sounáležitosti během okupace před začátkem normalizace.
Ve dvaadvaceti jsem nastoupila jako sekretářka na velmi zajímavé pracoviště n. p. Svit. Vzniklo krátce předtím, než jsem se tam dostala.Byl to odbor psychologie, sociologie a hygieny práce a založili ho skvělí a vzdělaní lidé. Využili krátké doby „tání ledů“ před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Předtím nepřipadalo podobné pracoviště v úvahu.
Díky mnohým z nich jsem nestačila valit oči nad informacemi, které mi dosud byly utajeny. Začala jsem číst zakázané knížky. Bohužel to netrvalo dlouho. Postupně byli tito lidé nahrazeni nevzdělanými, hloupými, zásadovými komunisty. Nastal teror v podobě našeho vymývání mozků. Jak jsme do té doby chodili všichni rádi do práce, tak nás to tam přestalo bavit. I já, šťastná, že jsem konkurz na to pracoviště vyhrála, raději po roce a půl odešla do Incomy, což bylo výpočetní středisko. Myslela jsem, že u sálového počítače, kde pracují exaktně vzdělaní lidé, nebude takový tlak na prosovětskou osvětu, která nám lezla krkem. No, mýlila jsem se.
Chtěla jsem dnes napsat, že okupaci z roku 1968 pamatuji. I to, jak jsme ji zakrátko pasivně přijali, jak s námi nepohnulo ani upálení Jana Palacha na protest proti naší rezignaci.
Na hrdinství to však nebylo. Komunisté měli situaci pod palcem díky čs. armádě. Byla připravena bránit "socialismus"… A tak nám pár měsíců trvající „Pražské jaro“ přeměnili na dvacetiletou tuhou zimu v sovětském protektorátu.
Tak jako tak jsme se ale stali rozdělenou společností, jako jsme jí nyní. Někomu jednoduše totalita vyhovuje. Většina lidí si, myslím, víc váží demokracie. Bylo to tak i tenkrát. Protesty však byly velmi, velmi soukromé…
Je nás ještě mnoho, co si tu dobu pamatujeme, přesto jsou i mezi těmito vrstevníky lidé, jimž se asi vytrácejí vzpomínky na to, co totalitní vláda obnáší. Nebo by se jim opravdu líbit život bez svobody? Stále ve strachu, že vyjde najevo, co si myslí? Kolektivní schizofrenie. Lhaní si navzájem. Nemožnost prosadit se, uplatnit talent. Nesmět cestovat, nesmět sledovat svět takový, jaký je, a nechat si vtloukat do hlav pravdu těch, kdo nás chtějí ovládat… Podrobit se darebákům, kterým takový svět vyhovuje, protože chtějí vládnout sami. Žádné svobodné volby.
Své zkušenosti jsem popsala v generačním románu Hlas pro vraha (2016). Myslím, že je zapotřebí stále připomínat, jak nutné je o demokracii pečovat. Třeba i připomínáním vlády zločinců, kteří obětovali národ, jen aby nebyli potrestáni za to, co mu sovětským vazalstvím v letech po válce způsobili.
